Mezi láskou a nepochopením: Když vlastní matka zraňuje víc než svět

„Jano, kdy už konečně pochopíš, že sis mohla vzít někoho lepšího?“ Znělo to jako facka. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, Matýsek křičel v dětském pokoji a Petr se právě vrátil z další noční směny. Máma seděla u stolu v našem malém bytě a rozhlížela se s neskrývaným odporem po oprýskaných stěnách.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Podívej se na sebe! Vždyť jsi byla premiantka na gymplu, mohla jsi studovat práva jako tvoje sestřenice Lenka. Místo toho ses zahodila s někým, kdo neumí ani pořádně vydělat na rodinu. A ještě to dítě…“

To dítě. Matýsek. Můj syn. S jeho mandlovýma očima a úsměvem, který dokáže rozjasnit i ten nejtemnější den. Ale pro moji matku je to jen další důkaz mého selhání.

Petr vešel do kuchyně, unavený, s kruhy pod očima. „Dobrý den, paní Novotná,“ pozdravil zdvořile.

Máma mu věnovala pohled plný pohrdání. „Zase noční? Kolik ti za to vůbec dají? Stačí to aspoň na nájem?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Petr sklopil oči a beze slova odešel za Matýskem. Zůstala jsem s mámou sama. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo prostě utéct. Ale místo toho jsem jen šeptla: „Mami, proč mi to děláš?“

„Protože tě mám ráda! Chci pro tebe to nejlepší! Nechci, abys skončila jako já před třiceti lety – sama s dítětem a bez peněz!“

Jenže ona už dávno není ta opuštěná žena z paneláku. Dnes žije v bytě na Masarykově třídě, jezdí na dovolené do Itálie a nosí kabelky za deset tisíc. Ale pořád má pocit, že musí řídit můj život.

Když odešla, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Petr mě objal: „Nenech si tím kazit den. Máme sebe a Matýska.“

Jenže ono to nejde jen tak přejít. Každé mámino slovo ve mně zanechává šrám. Každá její návštěva je jako soudní proces – ona soudce, já obžalovaná.

Matýsek přiběhl do kuchyně s plyšovým medvědem. „Maminko, pusinka!“ Usmála jsem se skrz slzy a políbila ho na čelo.

Někdy mám pocit, že bojuji na dvou frontách – jedna je svět venku, kde musím vysvětlovat lidem v obchodě nebo na hřišti, proč Matýsek nemluví jako ostatní děti; druhá je doma, kde musím obhajovat svůj život před vlastní matkou.

Jednou večer jsme s Petrem seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Víš,“ řekl tiše, „já vím, že nejsem ideální zeť. Ale snažím se.“

Vzala jsem ho za ruku. „Pro mě jsi ten nejlepší muž na světě. Jen bych si přála, aby to máma aspoň jednou pochopila.“

Petr se usmál: „Možná jednou přijde den, kdy jí dojde, že štěstí není o penězích.“

Ale ten den nepřišel. Naopak – máma začala Matýska brát jako důvod k lítosti. „Chudáček,“ říkala sousedkám. „Tohle si Jana nezasloužila.“

Jednou jsem ji slyšela mluvit s tetou Helenou: „Víš, kdyby si vzala třeba toho Tomáše z právnické fakulty… Dnes by byla někde jinde.“

V tu chvíli jsem měla chuť jí říct všechno – jaké to je vstávat každé ráno s obavou, jestli Matýsek nebude mít další záchvat; jaké to je počítat každou korunu; jaké to je žít s vědomím, že nikdy nebudeme mít dovolenou u moře ani nový nábytek. Ale hlavně – jaké to je milovat dítě bezpodmínečně, i když svět kolem vás soudí.

Jednoho dne přišla máma neohlášeně. Přinesla Matýskovi drahou hračku a mě pozvala na kávu do luxusní kavárny v centru.

Seděla jsem naproti ní a cítila se jako cizinec ve vlastním městě.

„Jano,“ začala vážně, „já vím, že mě nemáš ráda…“

„To není pravda,“ skočila jsem jí do řeči. „Jen mě bolí tvoje slova.“

„Já jen nechci, abys litovala svého života.“

Podívala jsem se jí do očí: „Nelituju ničeho. Mám Petra a Matýska. To je moje štěstí.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Možná jednou pochopíš…“

Možná ano. Možná ne.

Když jsem večer uspávala Matýska a dívala se na jeho klidnou tvář, napadlo mě: Proč je někdy těžší získat pochopení od vlastní rodiny než od cizích lidí? A opravdu musí být rodina vždycky tím bezpečným přístavem? Co si o tom myslíte vy?