Mezi láskou a závislostí: Když pomoc synovi ničí rodinu

„Mami, potřebuju zase půjčit. Jenom na pár dní, fakt.“ Tomáš stojí ve dveřích našeho bytu na Žižkově, promočený až na kost. Jeho hlas je tichý, ale v očích má ten známý neklid. Venku prší a já cítím, jak mi srdce buší až v krku. Už po sté se ptám sama sebe: Pomáhám mu, nebo mu tím jen ubližuju?

„Tomáši, už jsme o tom mluvili. Nemůžu ti pořád dávat peníze. Musíš si najít práci,“ odpovím tiše, ale v hlase se mi třese zoufalství. Vím, že ho tím zraňuju. Vím to, protože se mi to vrací v jeho pohledu – směs vzteku, studu a bezmoci.

„Ty mi nikdy nerozumíš! Všichni mě jenom soudíte!“ vybuchne a zabouchne za sebou dveře tak silně, až se třese rám. Slyším jeho kroky na schodech a pak už jen ticho a déšť bubnující na parapet.

Sedím u stolu a dívám se na hrnek s vychladlým čajem. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem ho držela za ruku, když byl malý a bál se bouřky. Jak jsem mu slibovala, že ho nikdy nenechám samotného. A teď? Teď je dospělý muž, který se topí v dluzích a já nevím, jestli mu ještě dokážu pomoct.

Tomáš byl vždycky citlivý kluk. Po rozvodu s jeho otcem Petrem jsem zůstala sama. Snažila jsem se být mu oporou, ale někde cestou jsem asi udělala chybu. Když přišly první problémy – neúspěchy ve škole, parta kamarádů z hospody – zavírala jsem před tím oči. Říkala jsem si: „To přejde. Je mladý.“ Jenže pak začal chodit domů pozdě, někdy vůbec. Peníze mizely z peněženky. A já pořád doufala, že když mu pomůžu, když ho podržím, všechno se spraví.

Jednou večer mi zavolala jeho bývalá přítelkyně Jana: „Paní Novotná, Tomáš má zase problémy. Měla byste s ním promluvit.“ Bylo mi trapně. Co jsem udělala špatně? Proč zrovna můj syn?

Začaly hádky. Nejprve tiché výčitky – proč nemůže být jako ostatní kluci? Pak přišly slzy a křik: „Já za to nemůžu! Nikdo mi nerozumí!“ A já? Já jsem mu dál dávala peníze. Na nájem, na jídlo, na dluhy. Vždycky slíbil, že to je naposledy.

Jednou jsem našla v jeho bundě sáček s bílým práškem. Zhroutil se mi svět. „To není moje! To kamarád…“ lhal mi do očí a já chtěla věřit. Ale věděla jsem pravdu.

Začala jsem chodit na setkání rodičů závislých dětí v komunitním centru na Vinohradech. Tam jsem poprvé slyšela slovo „spoluzávislost“. Prý i já potřebuji pomoc. Ale jak mám přestat být matkou?

Jednoho dne přišel Tomáš domů s rozbitým obličejem. „Dlužíš někomu peníze?“ zeptala jsem se tiše. Mlčel. Jen si sedl ke stolu a rozplakal se jako malý kluk.

„Mami… já už nevím, co mám dělat.“

Objala jsem ho a poprvé řekla: „Já taky ne.“

Od té doby jsme spolu mluvili méně. Každý rozhovor končil hádkou nebo mlčením. Moje sestra Alena mi říkala: „Musíš být tvrdší! Jinak ho zničíš.“ Ale jak mám být tvrdá na vlastní dítě?

Jednoho rána jsem našla na stole dopis: „Mami, odcházím. Nechci ti už ubližovat.“

Zhroutila jsem se na podlahu a plakala tak dlouho, až jsem usnula vyčerpáním.

Dny plynuly jeden za druhým. Chodila jsem do práce do knihovny na Letné, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Tomášovi. Volal jen občas – když potřeboval peníze nebo místo na přespání.

Jednou večer zazvonil telefon: „Paní Novotná? Tady je MUDr. Králová z psychiatrie v Bohnicích…“

Tomáš skončil na detoxu po předávkování.

Seděla jsem u jeho postele v nemocnici a držela ho za ruku. Byl bledý, vyčerpaný, ale živý.

„Mami… promiň.“

„To není tvoje vina,“ šeptla jsem.

Ale byla to lež? Nebo pravda?

Teď je Tomáš v léčebně v Červeném Dvoře. Píše mi dopisy – někdy plné naděje, jindy zoufalství.

Každý den přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a škodou? Kdy láska přestává léčit a začíná ničit?

A co byste udělali vy? Má matka někdy právo říct „dost“?