Mezi povinností a bolestí: Příběh dcery, která nikdy nepoznala mateřskou lásku

„Lucie, pojď sem! Potřebuju tě!“ ozvalo se z ložnice. Ten hlas byl pořád stejný – ostrý, nekompromisní, bez špetky něhy. Stála jsem v kuchyni a v ruce držela hrnek s čajem, který jsem si právě zalila. Chvíli jsem váhala, jestli mám jít hned, nebo ji nechat čekat, jako ona nechávala čekat mě celé dětství. Nakonec jsem šla.

Matka ležela v posteli, bledá a slabá. „Nemůžu vstát. Pomoz mi do koupelny,“ řekla a ani se na mě nepodívala. Vzala jsem ji za ruku – tu stejnou ruku, která mě nikdy nepohladila, když jsem to nejvíc potřebovala. Mlčky jsem ji podpírala a v hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsem jako malá stála před jejím pokojem a doufala, že mě pozve dovnitř. Jak jsem se snažila být nejlepší ve škole, abych si vysloužila aspoň úsměv. Jak jsem ji slyšela říkat sousedce: „Lucie je hodná holka, ale já na ty city nikdy nebyla.“

Teď tu byla stará, nemocná a já jediná, kdo jí zbyl. Bratr Petr žije v Brně a přijede jednou za půl roku, vždycky jen na otočku. „Ty jsi silnější než já,“ říkával mi, když jsme byli malí a matka na nás křičela. „Ty to zvládneš.“ Ale já si nikdy nebyla jistá, jestli to zvládnu.

„Děkuju,“ zamumlala matka, když jsem ji posadila na okraj vany. Bylo to poprvé po letech, co mi poděkovala. Ale místo úlevy jsem cítila jen prázdno.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotografie. Na jedné jsem byla já – asi osmiletá, s copánky a smutnýma očima. Vedle mě matka, tvář strnulá, ruce složené v klíně. Nikdy jsme se nefotily v objetí. Nikdy jsme si neřekly „mám tě ráda“. Vždycky jen povinnosti, úkoly, příkazy.

Telefon zazvonil. „Ahoj, Luci,“ ozval se Petrův hlas. „Jak to jde?“

„Jak bys čekal,“ odpověděla jsem unaveně. „Je to těžké.“

„Já vím. Ale ona je pořád naše máma.“

„Ale byla vůbec někdy matkou?“ vyklouzlo mi. Petr mlčel. Pak jen tiše řekl: „Někteří lidé prostě neumí milovat.“

Zavěsila jsem a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala jako malá holka, která zase nedostala pusu na dobrou noc.

Další den ráno jsem matce připravila snídani. „Máš něco na práci?“ zeptala se.

„Musím do práce. Ale přijdu odpoledne.“

„A co když něco budu potřebovat?“

„Zavolej mi. Nebo sousedce paní Novotné.“

„Ty jsi vždycky byla samostatná,“ řekla najednou. „Já jsem to neuměla.“

Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na ni. Poprvé v životě přiznala slabost. Ale bylo už pozdě?

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených, o dětech, o radostech všedního dne. Já jen mlčky seděla u počítače a v hlavě mi zněla matčina slova. Proč mi nikdy nedala to, co jsem tolik potřebovala? Proč mě nikdy neobejmula? Proč teď čeká, že jí budu oporou?

Odpoledne jsem přišla domů a našla ji sedět u okna. „Lucie, promiň,“ řekla tiše. „Nevím, jak se to dělá. Nikdy mě to nikdo nenaučil.“

Sedla jsem si vedle ní. „Já vím. Ale bolí to.“

Chvíli jsme mlčely. Pak mi položila ruku na rameno – poprvé za celý můj život. Byla to nejistá, křečovitá gesta, ale přesto mě rozplakala.

Večer jsem volala Petrovi. „Možná bych jí měla odpustit,“ řekla jsem.

„Odpustit je těžké. Ale možná to potřebuješ víc ty než ona,“ odpověděl.

Dny plynuly a já se snažila najít v sobě sílu být lepší než ona. Vařila jsem jí polévky, četla jí z knížek, i když jsem měla chuť utéct pryč. Někdy jsem ji nenáviděla za to, co mi vzala. Jindy mi jí bylo líto – byla jen člověk, který nikdy nepoznal lásku.

Jednou večer, když už usínala, zašeptala: „Lucie, děkuju, že tu jsi.“

A já poprvé za dlouhou dobu cítila, že možná dokážu odpustit. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě.

Možná je tohle ten největší boj – najít v sobě sílu odpustit těm, kteří nám ublížili nejvíc. Co myslíte? Dá se vůbec odpustit minulosti, která nás tolik poznamenala?