Mezi psy a vnoučaty: Když láska ke zvířatům rozděluje rodinu

„Marie, už toho mám dost! Tvoje psy mají doma větší pohodlí než moje děti!“ křičela na mě snacha Jana, zatímco v ruce svírala prázdnou tašku na nákup. Stála uprostřed mé kuchyně, kde na podlaze ležela moje fenka Bára, spokojeně žvýkající novou hračku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

„Jano, to přece není pravda…“ snažila jsem se bránit, ale ona mě nenechala domluvit. „Vždyť ty jim vaříš maso, kupuješ drahé granule a hračky! A když přijdu s dětmi, nemáš doma ani jablko! Myslíš vůbec někdy na nás?“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsem kdysi vařila pro své děti, jak jsem je vodila do školky a četla jim pohádky před spaním. Teď už jsou dospělí a mají své životy. A já? Zůstala jsem sama v našem starém domě na kraji Plzně, kde mi společnost dělají jen psi – Bára a Max.

Když mi před pěti lety zemřel manžel Petr, propadla jsem se do ticha a samoty. Děti mě navštěvovaly čím dál méně. První přišla Bára z útulku. Pak Max, kterého někdo vyhodil u lesa. Psi mi dali nový smysl života. Každé ráno mě vítají vrtěním ocasu, každý večer mi zahřívají nohy u televize. Ale teď… teď mi Jana připomněla, že mám i jiné povinnosti.

„Mami,“ ozval se můj syn Tomáš, který stál za Janou a tvářil se provinile. „Možná bychom mohli přijít častěji… Ale víš, děti mají rády ovoce a ty máš vždycky plnou lednici masa pro psy.“

Cítila jsem se zrazená. „Tomáši, vždyť já vás mám ráda! Jen… někdy nevím, jak vám to dát najevo.“

Jana si povzdechla a vzala za ruku malou Aničku. „Pojď, půjdeme. Babička má dneska asi jiné starosti.“

Dveře se zabouchly a já zůstala sama s Bárou a Maxem. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Bylo to poprvé od Petrovy smrti, co jsem brečela kvůli rodině.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Byla jsem špatná matka? Špatná babička? Nebo jen člověk, který se snaží zaplnit prázdnotu v srdci tím, co mu zbylo?

Druhý den ráno jsem šla do obchodu a koupila tašku jablek, banánů a pomerančů. Upekla jsem štrúdl podle starého rodinného receptu a zavolala Tomášovi.

„Přijďte dneska na návštěvu. Mám pro vás něco dobrého,“ řekla jsem do telefonu a doufala, že přijde.

Odpoledne přišli všichni – Tomáš, Jana i děti. Anička se rozběhla ke stolu a vykřikla: „Babičko, ty máš štrúdl!“ Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech.

Jana seděla tiše u okna a pozorovala Báru s Maxem, kteří leželi v pelíšku. „Promiňte mi včerejšek,“ začala tiše. „Jen mě mrzí, že někdy mám pocit, že jsme pro tebe až druzí.“

Podívala jsem se jí do očí. „Jano, psi mi pomohli přežít nejtěžší chvíle v životě. Ale vy jste moje rodina. Jen… někdy nevím, jak to skloubit.“

Tomáš položil ruku na můj stůl. „Mami, možná bychom měli být víc spolu. Třeba můžeme chodit venčit psy společně? Děti by to bavilo.“

Anička nadšeně přikývla: „Já chci venčit Báru!“

V tu chvíli jsem pocítila úlevu i radost. Možná je řešení jednodušší, než jsem si myslela – nesnažit se vybírat mezi rodinou a psy, ale spojit oba světy dohromady.

Od té doby jsme začali chodit na procházky všichni společně. Děti si oblíbily Báru i Maxe a já měla konečně pocit, že zase patřím do rodiny.

Ale někdy večer, když sedím sama v kuchyni a slyším tiché chrápání svých psů, přemýšlím: Je možné milovat zvířata i lidi stejně silně? Nebo vždycky někoho nechtěně zraníme? Co byste udělali vy na mém místě?