Moje dcera mě nechtěla na svatbě – příběh matky, která přišla o všechno během jediného dne

„Mami, prosím tě, nechci, abys přišla na mou svatbu.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála v předsíni našeho bytu v Brně. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já jsem se dívala na fotku malé Terezky, jak se směje na houpačce v Lužánkách. Byla jsem její oporou třicet let. Vždycky. A teď? Teď jsem byla cizí člověk.

„Proč?“ zašeptala jsem tehdy do telefonu. „Co jsem ti udělala?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tereza vzdychla: „Mami, prostě to tak cítím. Je to můj den. Prosím tě, respektuj to.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Zůstala jsem stát v kuchyni mezi špinavým hrnkem od kávy a rozvařenými bramborami. Všechno se mi rozmazalo před očima.

Začalo to už před rokem, když si Tereza našla Tomáše. Byl z Prahy, z dobře situované rodiny. Jeho rodiče byli právníci, měli velký dům v Dejvicích a na první pohled působili mile. Ale já jsem cítila, že mě nikdy nepřijali. Na každé společné večeři mě paní Novotná opravovala, když jsem řekla něco „nepatřičného“. Jednou jsem si dovolila přinést domácí koláč a ona jen suše poznamenala: „U nás pečeme trochu jinak.“

Tereza se začala měnit. Najednou jí vadilo, že nosím starší kabát, že nemám vysokou školu, že pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici na Obilním trhu. „Mami, měla bys víc dbát na sebe,“ říkala mi často. „Tomášova maminka chodí ke kosmetičce každý týden.“

Jednou jsme se pohádaly kvůli svatebním šatům. „Terezo, proč si bereš půjčku na šaty za třicet tisíc? Vždyť je to jen jeden den!“

„Ty tomu nerozumíš!“ vybuchla tehdy. „Vždycky všechno kritizuješ! Nikdy nejsi spokojená!“

„Já jen nechci, abys byla zadlužená kvůli jedné fotce na Instagramu,“ bránila jsem se.

Od té doby se mnou mluvila méně a méně. Když přišla pozvánka na svatbu, moje jméno tam chybělo. Pozvali jen mého bývalého manžela Petra a jeho novou ženu Lenku.

„To snad není možné,“ rozplakala jsem se před svou sestrou Janou. „Vždyť jsem ji vychovala sama! Petr odešel, když jí bylo pět!“

Jana mě objala: „Možná si to Tereza ještě rozmyslí.“

Ale nerozmyslela.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Seděla jsem doma u okna a dívala se na šedé nebe nad Brnem. Představovala jsem si Terezu v bílých šatech, jak kráčí k oltáři s Petrem po boku. Jak jí Tomáš nasazuje prstýnek a všichni tleskají. Jen já tam nejsem.

Telefon mlčel. Nikdo mi nenapsal ani zprávu.

Večer mi zavolala sousedka paní Dvořáková: „Viděla jsem fotky na Facebooku. Terezka byla nádherná nevěsta.“

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. „Byla.“

Po svatbě se Tereza neozvala několik týdnů. Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát. Místo toho mi přišel dopis od Tomášovy matky: „Vážená paní Nováková, doufáme, že pochopíte rozhodnutí Terezy a budete respektovat její přání.“

Zlomilo mě to.

Začala jsem chodit do práce dřív a domů později, jen abych nemusela myslet na prázdný byt a ticho po Tereze. Moje kolegyně Alena si všimla, že nejsem ve své kůži.

„Co se děje?“ zeptala se jednou při obědě.

„Dcera mě nepozvala na svatbu,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Alena mě pohladila po ruce: „To je hrozné… Ale třeba časem přijde k rozumu.“

Jenže čas plynul a nic se neměnilo.

Jednoho dne jsem potkala Petra v supermarketu.

„Jak se má Tereza?“ zeptala jsem se opatrně.

Petr se podíval stranou: „Je šťastná. Ale… říkala mi, že potřebuje čas.“

„Čas? Na co?“

Pokrčil rameny: „Možná na tobě vidí něco, co já nevidím.“

Celou noc jsem nespala a přemýšlela: Co jsem udělala špatně? Byla jsem příliš přísná? Nebo moc ochranitelská? Měla jsem jí víc chválit? Měla jsem mlčet?

Začala jsem psát Tereze dopisy. Každý týden jeden – o tom, co dělám v práci, jak roste její oblíbený fíkus v obýváku, jak mi chybí naše společné nedělní snídaně s palačinkami. Nikdy mi neodpověděla.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Janou a jejími dětmi.

„Teto,“ zeptal se malý Honzík, „proč k nám Terezka už nechodí?“

Zamrkala jsem slzy: „Protože je teď dospělá a má svůj život.“

Jana mě pohladila po rameni: „Musíš ji nechat jít.“

Ale jak mám pustit vlastní dítě?

Dnes je to půl roku od svatby. Tereza mi pořád nenapsala ani slovo. Každý den chodím kolem jejího starého pokoje a doufám, že jednou zazvoní u dveří a řekne: „Mami, promiň.“ Ale možná se toho nikdy nedočkám.

Někdy si říkám: Je lepší být upřímná matka s chybami, nebo tichá matka bez názoru? Co byste udělali vy na mém místě?