Moje dcera mě přestala navštěvovat poté, co jsem vnukovi darovala byt

„Takže jsi to opravdu udělala, mami?“ ozvala se Jana, moje dcera, hlasem ostrým jako břitva. Stála ve dveřích mého malého bytu na Vinohradech, ruce zkřížené na prsou, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Bylo mi sedmdesát čtyři let a myslela jsem si, že mě už v životě nic nepřekvapí. Ale tahle chvíle mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Vždycky jsem si přála, aby moje děti držely při sobě, aby rodina byla to nejdůležitější. Ale když jsem před měsícem podepsala darovací smlouvu a předala klíče od bytu svému vnukovi Matějovi, netušila jsem, jakou lavinu tím spustím.

Matěj je syn mého staršího syna Petra. Je mu dvacet čtyři, právě dokončil vysokou školu a začal pracovat v nemocnici jako mladý lékař. Vždycky byl skromný, nikdy nic nechtěl. Viděla jsem v jeho očích vděčnost, když jsem mu řekla, že byt na Žižkově bude jeho. „Babičko, to nemůžu přijmout…“ šeptal tehdy dojatě. „Ale můžeš, Matěji. Chci, abys měl kde začít svůj život. Já už toho moc nepotřebuji.“

Jenže Jana to viděla jinak. „Proč jsi to udělala? Proč jsi mi o tom ani neřekla?“ vyčítala mi znovu a znovu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že Matěj je v těžké situaci, že potřebuje pomoc na startu do života. Ale ona jen kroutila hlavou a její pohled byl čím dál chladnější.

„A co já? Co tvoje vnučka Klára? Myslíš na nás vůbec?“ ptala se jednou u nedělního oběda, když ještě chodila na návštěvy. „Klára má všechno, co potřebuje. Máte s manželem dům v Říčanech, oba máte dobrou práci…“ snažila jsem se jí vysvětlit svůj pohled. Ale ona mě neposlouchala. Od té doby už ke mně nepřišla.

Petr se snažil situaci uklidnit. „Mami, udělala jsi správně. Matěj si to zaslouží,“ říkal mi do telefonu. Ale já cítila jen prázdnotu a bolest. Každý den jsem čekala, jestli Jana zavolá, jestli přijde s Klárou na kávu jako dřív. Ale telefon mlčel.

Začala jsem si vyčítat své rozhodnutí. Možná jsem měla být spravedlivější? Možná jsem měla byt prodat a peníze rozdělit mezi všechny vnoučata? Ale Matěj byl jediný, kdo opravdu potřeboval pomoc. Klára studovala v zahraničí a Jana s manželem měli dostatek prostředků.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici pod sebou. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme byli všichni spolu – Vánoce u nás doma, dětský smích, společné výlety na chalupu do Orlických hor. Kde se to všechno pokazilo?

Začala jsem psát Janě dopisy. Dlouhé dopisy plné vzpomínek a omluv. Nikdy mi neodpověděla. Klára mi jednou napsala krátkou zprávu: „Babičko, máma je pořád naštvaná. Ale já tě mám ráda.“ To mě zahřálo u srdce, ale zároveň zabolelo.

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a stála tam Jana. Byla bledá a unavená. „Potřebuju si promluvit,“ řekla tiše.

Posadily jsme se ke stolu. Chvíli mlčela a pak začala plakat. „Mami, já vím, že jsi to myslela dobře… ale připadám si odstrčená. Jako bys měla radši Petra a jeho rodinu než mě.“

Vzala jsem ji za ruku. „Janičko, vždyť tě miluju stejně jako Petra. Jen jsem chtěla pomoct tomu, kdo to opravdu potřeboval.“

Dlouho jsme si povídaly – o dětství, o tátovi, který nás opustil, když byla malá, o tom, jak těžké bylo vychovávat dvě děti sama v paneláku na Jižním Městě. O tom, jak moc pro mě znamená rodina.

Nakonec Jana vstala a objala mě. „Promiň mi to všechno… Jen jsem měla strach, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Od té doby se naše vztahy pomalu lepší. Není to jako dřív – pořád cítím napětí ve vzduchu – ale aspoň spolu zase mluvíme.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Byla jsem spravedlivá? Nebo je rodina víc než majetek a peníze? Co byste udělali vy na mém místě?