Moje dítě prodává polovinu bytu: Kam teď patřím?

„Mami, já už to takhle dál nemůžu. Potřebuju peníze. Prodám tu svou polovinu bytu.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce sevřené do pěstí, oči zarudlé od pláče nebo vzteku – těžko říct. Moje dcera Lucie. Moje holčička, kterou jsem vychovávala sama po smrti manžela, která se mnou sdílela všechno dobré i zlé. A teď mi oznamuje, že prodá svou polovinu bytu, ve kterém žiju už přes čtyřicet let.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. „Kam půjdu?“

Lucie se na mě ani nepodívala. „Mami, vždyť máš ještě tu druhou půlku. To je fér. Já potřebuju začít nový život. S Petrem už to nejde. Potřebuju peníze na nový byt.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadla zem. Vždyť jsem to myslela dobře! Když jsem před pěti lety přepisovala byt napůl na Lucii a napůl na syna Tomáše, chtěla jsem, aby měli jistotu. Aby se nehádali po mé smrti. Ale hádají se teď – a já jsem v tom uprostřed.

Tomáš je jiný než Lucie. Vždycky byl klidnější, rozvážnější. Když jsem mu zavolala a řekla mu o Lucčině rozhodnutí, byl chvíli ticho.

„Mami, to snad nemyslí vážně! Vždyť tam bydlíš ty! To ti chce udělat?“

„Já nevím, Tome,“ vzlykla jsem do telefonu. „Já už nevím nic.“

Od té doby je doma dusno. Lucie chodí kolem mě jako cizí člověk, Tomáš mi volá každý večer a ptá se, jestli je všechno v pořádku. Ale není. Každý den čekám, kdy zazvoní někdo cizí a řekne: „Dobrý den, koupili jsme půlku bytu a chceme tu bydlet.“

Začala jsem špatně spát. V noci se budím a poslouchám ticho bytu. Vzpomínám na dětství – jak jsme s bratrem běhali po chodbě, jak maminka pekla bábovku a táta opravoval rádio v obýváku. Tenhle byt je celý můj život. A teď mám strach, že mě z něj někdo vyhodí.

Jednou večer přišla Lucie domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Mami… já vím, že tě to bolí. Ale já fakt nemám jinou možnost.“

„A já?“ zeptala jsem se znovu. „Myslíš na mě? Kam půjdu? Co když ti noví lidé budou chtít bydlet tady? Co když mě vyhodí?“

Lucie sklopila oči.

„To se nestane…“

„Jak to víš?“

Neodpověděla.

Druhý den přišel Tomáš osobně. Přinesl mi kytici růží a sedl si naproti mně.

„Mami, já to nenechám být. Pokud Lucie opravdu prodá svou polovinu, pokusím se ji odkoupit já. Ale nevím, jestli na to budu mít peníze…“

Pohladila jsem ho po ruce.

„Tome, nechci vás rozhádat kvůli bytu. To byl celý smysl toho přepisu – aby byl klid.“

Tomáš se smutně usmál.

„Někdy je lepší nic nedědit…“

Dny plynuly a napětí rostlo. Lucie začala jednat s realitkou. Jednou večer jsem slyšela její rozhovor po telefonu:

„Ano, je to polovina bytu v Dejvicích… Ano, matka tam bydlí… Ne, není možnost vystěhování… Ano, chápu…“

Srdce mi bušilo až v krku. Připadalo mi to jako zlý sen.

Jednoho dne opravdu zazvonil zvonek. Za dveřmi stál mladý muž s portfoliem v ruce.

„Dobrý den, paní Novotná? Jsem z realitní kanceláře. Můžeme si promluvit o prodeji poloviny bytu?“

Posadila jsem ho do obýváku a třásly se mi ruce.

„Víte,“ začal opatrně, „je to komplikovaná situace. Polovina bytu není běžná věc na trhu… Ale máme zájemce.“

Zamrazilo mě.

Po jeho odchodu jsem seděla dlouho v tichu a přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Proč moje děti nejsou schopné se domluvit? Proč Lucie myslí jen na sebe? Nebo je to moje vina – byla jsem moc měkká? Měla jsem byt nechat sobě až do smrti?

Začala jsem si všímat i pohledů sousedů na chodbě. Někteří věděli, co se děje – v paneláku se nic neutají. Jedna starší paní mi šeptla u výtahu:

„To je hrozné, co vám ta dcera dělá… Já bych ji vydědila!“

Ale jak mám vydědit vlastní dítě?

Jednou večer přišla Lucie domů později než obvykle a byla uplakaná.

„Mami… promiň… Já už nevím jak dál… Petr mě nechal… Nemám kam jít…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

„Luci,“ řekla jsem tiše, „já tě mám pořád ráda. Ale bojím se o sebe…“

Dlouho jsme mlčely.

Nakonec Lucie prodej zastavila – aspoň zatím. Ale vztahy mezi námi jsou napjaté jako nikdy předtím. Tomáš s ní nemluví vůbec.

Sedím teď večer v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem chybu tím, že jsem byt rozdělila? Je lepší myslet na spravedlnost nebo na klid v rodině? A co byste udělali vy na mém místě?