Moje sestra padla do pasti podvodníka. Jak ji přesvědčit, že je zneužívaná?

„Lucie! Už zase mu posíláš peníze? Vždyť ho ani neznáš!“ vyhrkla jsem ve chvíli, kdy jsem vešla do kuchyně a uviděla svou sestru, jak s nervózním výrazem ťuká do mobilu. Bylo pozdě večer, máma už spala v ložnici, její dech byl těžký a přerušovaný, jak bojovala s astmatem. V bytě bylo dusno nejen kvůli nedostatku vzduchu, ale i kvůli napětí, které mezi námi poslední týdny viselo.

Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz. „Kláro, prosím tě, nech mě být. Ty tomu nerozumíš. On mě potřebuje. Je v těžké situaci…“

„A ty jsi v jaké situaci? Děláš dvě práce, abys uživila mámu a sebe! A teď ještě posíláš peníze nějakému cizímu chlapovi, kterého jsi nikdy neviděla? Lucie, prober se!“

Zavládlo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a vzdálené troubení tramvaje z ulice. Lucie se rozplakala a já měla chuť ji obejmout, ale zároveň mnou lomcoval vztek. Jak může být tak naivní? Vždyť je to moje sestra – vždycky byla ta rozumnější z nás dvou.

Všechno to začalo před třemi měsíci. Máma byla po dalším pobytu v nemocnici slabá a já přišla o práci v knihkupectví. Lucie dělala prodavačku v Albertu a po večerech uklízela kanceláře. Jednou večer mi ukázala zprávy od „Tomáše“ – muže, který jí psal přes Facebook. Prý je z Brna, pracuje v zahraničí a nemůže se vrátit domů kvůli komplikacím s vízy. Psali si každý den, posílal jí básničky a sliboval společnou budoucnost.

Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Lucie byla šťastná, po dlouhé době se smála. Ale pak začaly chodit prosby o peníze – nejdřív na letenku, pak na právníka, pak na „nečekané výdaje“. Lucie mu poslala už přes dvacet tisíc korun. Když jsem to zjistila, málem jsem omdlela.

Jednou večer jsem ji načapala, jak pláče nad mobilem. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Tomáš… prý ho okradli v hotelu v Turecku. Nemá na jídlo ani na ubytování. Prosil mě o další peníze…“

„A poslala jsi mu je?“

Lucie přikývla. „Nemohla jsem jinak. On by to pro mě taky udělal.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na ni. Byla tak zranitelná, tak zoufale toužila po lásce a uznání. Vždycky byla ta hodná holka, která všechno obětovala pro druhé.

Začala jsem pátrat po Tomášovi na internetu. Jeho profil byl plný fotek z ciziny, ale žádný společný známý, žádné označení od přátel. Všechno působilo podezřele dokonale. Zkusila jsem jeho fotku nahrát do vyhledávače obrázků – objevila se na několika zahraničních stránkách pod jinými jmény.

S tímto důkazem jsem šla za Lucií. „Podívej! Ten člověk není Tomáš! Je to podvodník! Tady máš důkaz!“

Ale ona jen zavrtěla hlavou. „To není možné… On by mi nelhal…“

Začala mezi námi válka nervů. Máma si ničeho nevšímala – byla příliš slabá a unavená na to, aby řešila naše hádky. Já se snažila Lucii chránit před ní samotnou, ale čím víc jsem tlačila, tím víc se uzavírala do sebe.

Jednoho dne mi volali z banky – Lucie si vzala půjčku na deset tisíc korun. Když jsem to zjistila, rozběhla jsem se domů jako šílená.

„Lucie! Co jsi to udělala?!“ křičela jsem.

„Musela jsem… On slíbil, že mi všechno vrátí hned, jak dorazí do Prahy…“

V tu chvíli jsem pochopila, že ji ztrácím. Že už nejsem její opora, ale nepřítel.

Začala jsem hledat pomoc – volala jsem na linku bezpečí, psala do diskuzních fór o internetových podvodech. Všude mi radili totéž: „Buďte trpělivá, nenuťte ji do ničeho násilím. Nabídněte jí podporu.“ Ale jak mám být trpělivá, když vidím, jak moje sestra padá ke dnu?

Jednou večer jsme seděly u stolu a já jí položila ruku na rameno.

„Luci… Prosím tě… Já tě mám ráda. Nechci ti ublížit. Jen mám strach.“

Podívala se na mě s očima plnýma bolesti.

„Já vím… Ale já už nevím, komu mám věřit.“

A tak tu sedím v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a přemýšlím: Jak zachránit člověka před sebou samým? Jak přesvědčit někoho, kdo nechce slyšet pravdu?

Možná jste někdo zažil něco podobného. Co byste dělali na mém místě? Má cenu bojovat dál? Nebo musím nechat Lucii spadnout až na dno, aby pochopila pravdu sama?