Moje žena mě postavila před volbu: 40 milionů nebo máma? Rozhodnutí, které mi změnilo život

„Buď ona, nebo já!“ Jana stála uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz i vzteku. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsme spolu zažili, všechny ty roky společného života, najednou visely na vlásku. A přitom šlo o něco, co jsem nikdy nečekal – o moji mámu.

Byl pátek večer, venku pršelo a já se právě vrátil z návštěvy u maminky. Jana už několik týdnů dávala najevo, že jí moje máma vadí. Prý se do všeho plete, kritizuje ji a nikdy ji nepřijala do rodiny. Já to vždycky bral s rezervou – máma je prostě stará škola, někdy drsná, ale vždycky to myslí dobře. Jenže tentokrát to bylo jiné.

„Když přijmeš to dědictví po mém tátovi, musíme se odstěhovat do Prahy. A tvoje máma s námi nebude mít už nikdy nic společného. Jinak na to zapomeň,“ řekla Jana a podívala se mi přímo do očí. Věděl jsem, že to myslí vážně. Její otec nedávno zemřel a odkázal nám dům na Vinohradech a 40 milionů korun. Byla to šance na nový začátek – ale za jakou cenu?

Sedl jsem si ke stolu a hlava mi třeštila. Vybavily se mi všechny ty chvíle s mámou – jak mě vodila do školy, jak mi šila kostým na maškarní, jak mě držela za ruku, když mi bylo nejhůř. Vím, že Jana to s ní nikdy neměla lehké. Máma byla podezřívavá, často jí vyčítala, že neumí vařit svíčkovou jako ona nebo že neumí pořádně vyžehlit košile. Ale byla to moje máma.

„Jano, nemůžu mámu jen tak opustit. Je sama, táta už nežije a já jsem její jediný syn,“ snažil jsem se vysvětlit.

„A co já? Já nejsem tvoje rodina? Myslíš si, že chci žít ve stínu tvé matky do konce života? Chci vlastní domov! Chci začít znovu! S tebou – ale bez ní!“ křičela Jana a slzy jí stékaly po tváři.

V tu chvíli jsem cítil bezmoc jako nikdy předtím. Věděl jsem, že ať se rozhodnu jakkoliv, někomu ublížím. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co je správné. Peníze by nám změnily život – mohli bychom cestovat, koupit si auto, žít bez starostí. Ale co když tím ztratím něco mnohem cennějšího?

Druhý den ráno jsem šel za mámou. Seděla v kuchyni u okna a pletla ponožky pro vnoučata od mé sestry. Když jsem jí řekl o Janině ultimátu, jen se smutně usmála.

„Já ti nikdy nebudu stát v cestě ke štěstí, Petře. Jestli tě peníze udělají šťastným, běž za tím. Já už jsem si svůj život prožila,“ řekla tiše.

Ale já věděl, že ji tím zlomím srdce. A taky jsem věděl, že Jana už nikdy nebude stejná, pokud se rozhodnu pro mámu.

Večer jsme seděli s Janou v obýváku. Bylo ticho, jen hodiny tikaly na stěně.

„Rozhodl ses?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi svírá hrdlo. „Nemůžu opustit mámu. Je to jediný člověk, který tu pro mě vždycky byl.“

Jana vstala a beze slova odešla do ložnice. Druhý den ráno už byla pryč – její věci zmizely a na stole ležel jen dopis:

„Petře,

vím, že jsi udělal to, co považuješ za správné. Ale já už dál nemůžu žít ve stínu tvé matky. Odpusť mi.“

Byl jsem sám. Dům byl najednou prázdný a tichý. Peníze i dům v Praze byly pryč – Jana vše odmítla a dědictví připadlo charitě podle poslední vůle jejího otce.

První týdny byly hrozné. Cítil jsem vztek na Janu i na mámu – proč mi tohle musely udělat? Proč nemohly najít společnou řeč? Ale pak jsem pochopil, že některé věci prostě nejdou změnit.

Začal jsem trávit víc času s mámou. Pomáhal jsem jí na zahradě, chodili jsme spolu na procházky do lesa za vesnicí. Postupně jsem si uvědomil, že peníze nejsou všechno – že opravdová rodina je někdy víc než pohodlí nebo luxusní život.

Jednou večer jsme seděli s mámou u krbu a ona mi položila ruku na rameno.

„Víš, Petře, možná jsi přišel o hodně peněz… ale neztratil jsi sám sebe.“

A já si uvědomil, že měla pravdu.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Jana odešla. Občas si na ni vzpomenu – na její smích, na naše společné plány… Ale nelituji svého rozhodnutí. Naučil jsem se vážit si toho, co mám – i když je to někdy těžké.

Někdy večer přemýšlím: Udělal bych dnes stejné rozhodnutí? Nebo bych měl bojovat víc za naši lásku? Co byste udělali vy na mém místě?