Můj manžel si vybral první třídu s matkou – Cesta mezi pýchou a pravdou v české rodině

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak jeho matka s úsměvem podává palubní lístek stewardce u přepážky první třídy. Petr se na mě ani nepodíval. „Maminka má problémy se zády, potřebuje víc pohodlí,“ zamumlal a už je oba vedli pryč. Zůstala jsem stát s dětmi, kufry a pocitem, že jsem právě byla odsunuta na vedlejší kolej.

Letiště Václava Havla bylo plné lidí, ale já se cítila neuvěřitelně sama. Děti si stěžovaly, že mají hlad, a já se snažila udržet slzy na uzdě. V duchu jsem si opakovala: „Tohle je jen cesta do Chorvatska. Jen pár hodin. Vydržím to.“ Ale věděla jsem, že to není jen o letadle. Bylo to o tom, jak mě Petr už roky přehlíží, jak jeho matka rozhoduje o všem – od toho, kde budeme trávit Vánoce, až po to, co budou děti jíst k večeři.

„Mami, proč nejdeme s tátou?“ zeptala se Anička. Sklonila jsem se k ní a pohladila ji po vlasech. „Tatínek musí být s babičkou, protože jí není dobře. My si to spolu užijeme, uvidíš.“ Snažila jsem se znít vesele, ale v hrudi mě pálila hořkost.

V letadle jsme seděli vzadu, mezi hlučnými cestujícími a rozmrzelými dětmi. Petr s matkou byli někde vpředu, v tichu a pohodlí. Když jsme přistáli ve Splitu, čekali už na nás u pásu s kufry – odpočatí a usměvaví. „Tak co, zvládly jste to?“ zeptala se tchyně s tím svým povýšeným tónem. Přikývla jsem a sevřela rty.

Celý pobyt v apartmánu byl jako špatný sen. Petr trávil většinu času s matkou – chodili spolu na procházky po promenádě, nakupovali na trhu a večer popíjeli víno na terase. Já zůstávala s dětmi, vařila, uklízela a snažila se nezhroutit. Když jsem jednou večer našla odvahu a řekla Petrovi: „Myslím, že bychom měli být víc spolu jako rodina,“ jen pokrčil rameny: „Maminka je tady jen na chvíli. Chci jí to dopřát.“

Začala jsem si všímat i jiných věcí – jak Petr nikdy neudělá nic bez souhlasu své matky, jak jí volá i kvůli maličkostem, jak mě opravuje před dětmi podle toho, co ona řekne. Připadala jsem si jako služka ve vlastní rodině.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na moře. Děti už spaly a z vedlejšího pokoje se ozýval smích Petra a jeho matky. Vzpomněla jsem si na naše začátky – jak jsme spolu chodili po Karlově mostě, smáli se a plánovali budoucnost. Kde se to všechno pokazilo? Proč mám pocit, že jsem v jeho životě až druhá?

Další den jsme šli všichni společně na pláž. Děti si hrály ve vodě a já seděla stranou. Tchyně si přisedla ke mně: „Víš, Petrovi by prospělo, kdybys byla trochu víc jako já. On potřebuje pevnou ruku.“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jí řekla: „Možná by mu prospělo, kdybyste mu dala prostor být manželem a otcem.“ Ztuhla a uraženě odešla.

Večer přišel Petr za mnou: „Co jsi mámě řekla? Je z tebe úplně špatná.“ Podívala jsem se mu do očí: „A co já? Nezajímá tě, jak je špatně mně? Už roky žiju ve stínu vaší rodiny. Chci být tvoje žena, ne služka.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili – hádali jsme se, plakali jsme, vyčítali si staré křivdy. Petr mi řekl: „Nevím, jak to změnit. Máma je pro mě vším.“ Odpověděla jsem: „A já? Co já znamenám?“

Po návratu do Prahy bylo všechno jiné. Petr byl zamlklý, tchyně mi přestala volat. Doma bylo ticho napjaté jako struna. Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a tiše řekl: „Chci to zkusit jinak. S tebou. Ale bude to těžké.“

Nevím, co bude dál. Možná nás čekají další hádky, možná už nikdy nebudeme jako dřív. Ale poprvé mám pocit, že jsme aspoň začali mluvit pravdu.

Někdy přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás mlčí jen proto, aby byl klid? A stojí ten klid za to?