Můj muž chce žít na venkově: Když dospělý muž utíká před realitou

„Proč to prostě nemůžeš pochopit, Jano? Ve městě se dusím!“ vyhrkl Petr a jeho hlas se rozléhal malým obývákem mých rodičů. Máma se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směsice soucitu a nevyřčeného odsudku. Táta si jen tiše usrkl kávy a zadíval se z okna na šedivý dvorek, kde kdysi hrával s kamarády fotbal.

Stála jsem mezi dvěma světy. Na jedné straně Petr, můj manžel, který poslední měsíce mluvil jen o tom, jak by chtěl žít na venkově, jak by chtěl dýchat čistý vzduch a pěstovat si vlastní zeleninu. Na druhé straně moji rodiče – typičtí Pražáci, kteří si neuměli představit život bez tramvají, kaváren a rušných ulic. A já? Já jsem byla někde uprostřed, rozpolcená mezi láskou k Petrovi a loajalitou k rodině.

„Petře, vždyť jsme tu jen na víkend. Nemůžeš to vydržet?“ snažila jsem se šeptem zmírnit napětí. On ale jen zavrtěl hlavou a začal chodit po pokoji sem a tam. „Tady je všechno tak stísněné! Všude samé domy, auta, hluk… Já potřebuju prostor! Svobodu!“

Máma si odkašlala. „Petře, víš, že jsme tě vždycky brali jako vlastního. Ale Praha je naše doma. A Jana tu má práci, přátele…“

Petr ji přerušil: „Ale proč bychom nemohli začít znovu? Koupit si malý domek někde u Berouna nebo v Posázaví? Jana by mohla dojíždět do práce, já bych konečně mohl dělat něco rukama…“

Zavřela jsem oči. Už zase ta jeho představa o idylickém životě na venkově. Jenže já věděla, že za tím je něco víc. Petr poslední rok přišel o práci v IT firmě a od té doby se v něm něco zlomilo. Místo aby hledal novou práci, začal snít o útěku – nejdřív na chalupu, pak už natrvalo pryč z města.

Táta se konečně ozval: „Petře, já tě chápu. Ale utíkat před problémy není řešení. Venkov není pohádka. Je tam práce od rána do večera a žádné kavárny nebo kina.“

Petr se rozesmál – ale byl to smích plný hořkosti. „Práce mi nevadí! Aspoň bych měl pocit, že něco tvořím. Ve městě jsem jen číslo v systému.“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří. „A co já, Petře? Co když já nechci žít na venkově? Co když chci zůstat tady?“

Nastalo ticho. Máma se dívala do stolu, táta si mnul bradu a Petr… ten se na mě podíval s očima plnýma bolesti.

„Jano… já už to tady prostě nezvládám. Každý den je stejný. Ráno tramvaj, práce, večer domů… Jsem unavený z toho kolotoče.“

Vzpomněla jsem si na naše začátky – jak jsme spolu chodili po náplavce, smáli se v letních kinech a plánovali společnou budoucnost. Tehdy byl Petr plný energie a nápadů. Teď jako by zestárl o deset let.

„A co tvoje máma?“ zeptala se máma tiše. „Vždyť jsi jí vždycky volal každý den.“

Petr pokrčil rameny: „Máma je ráda, když jsem šťastný. A já šťastný nejsem.“

Cítila jsem slzy na krajíčku. „Petře… proč mi to všechno říkáš až teď? Proč jsi mi neřekl, že jsi tak nešťastný?“

Petr si sedl vedle mě a vzal mě za ruku. „Protože jsem doufal, že to přejde. Ale nepřešlo.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o venkov nebo město. Že Petr utíká před něčím hlubším – před pocitem selhání, prázdnoty, možná i deprese.

Táta vstal a položil Petrovi ruku na rameno: „Chlape, někdy je těžké přiznat si, že potřebujeme pomoc. Ale útěk nic nevyřeší.“

Petr sklopil hlavu. „Možná máš pravdu… Ale já už nevím, co dál.“

Večer jsme šli s Petrem domů mlčky. V hlavě mi vířily myšlenky – co když opravdu potřebuje změnu? Co když ho tady držím jen ze strachu?

Doma jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Petr přišel za mnou a tiše řekl: „Jano… promiň mi to všechno. Já jen… nevím, jak být zase šťastný.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsme oba plakali.

Možná je čas přestat předstírat, že všechno zvládnu sama. Možná bychom měli hledat pomoc – spolu.

Ale co když už je pozdě? Co když jsme každý už příliš daleko od toho druhého?

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, když jeden z nás chce utéct?