Můj otec mě opustil, když jsem byl dítě. Teď chce bydlet u mě – co mám dělat?
„Tak co, Honzo, pustíš mě dovnitř, nebo tu budu stát na chodbě?“ ozvalo se za dveřmi panelákového bytu. Ten hlas jsem poznal okamžitě, i když jsem ho neslyšel skoro dvacet let. Stál jsem v předsíni a srdce mi bušilo až v krku. V ruce jsem svíral klíče a hlavou mi běžely vzpomínky na dětství, kdy jsem každý večer čekal, jestli se táta vrátí domů. Nikdy se nevrátil.
Máma stála za mnou, ruce složené na prsou, tvář napjatá. „Nemusíš ho pouštět,“ zašeptala. „Nemusíš mu nic dokazovat.“
Ale já už kliku stiskl. Dveře se otevřely a na prahu stál muž, který kdysi býval mým tátou. Teď měl šedivé vlasy, unavené oči a v ruce igelitku z Tesca. „Ahoj, Honzo,“ řekl tiše.
„Co chceš?“ vypravil jsem ze sebe.
„Potřebuju pomoc. Nemám kam jít.“
Bylo to jako rána do břicha. Vždycky jsem si myslel, že až se vrátí, budu na něj křičet, vyčítat mu všechno to prázdno, co po sobě zanechal. Ale místo toho jsem cítil jen prázdnotu a zvláštní lítost.
Máma odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak zapíná rychlovarnou konvici – její způsob, jak zvládat stres. Táta si sundal boty a rozhlédl se po bytě. „Všechno je tu stejné,“ poznamenal.
„Proč jsi přišel?“ zeptal jsem se znovu.
„Ztratil jsem práci. Všechno šlo do háje. Nemám nikoho jiného.“
Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy máma dělala dvě práce, abychom měli co jíst. Na to, jak mi kupovala boty z druhé ruky a nikdy si nestěžovala. Na to, jak jsme spolu seděli u stolu a ona mi šeptala: „My dva to zvládneme.“
„A proč jsi odešel?“ vyhrkl jsem najednou.
Táta sklopil oči. „Byl jsem srab. Nezvládl jsem to. Myslel jsem, že když odejdu, bude vám líp.“
„Nikdy ses neozval. Ani k narozeninám.“
Mlčel. V kuchyni zacinkaly lžičky o hrnek.
„Mám tě nechat přespat?“ zeptal jsem se nakonec.
„Aspoň na pár dní… než si něco najdu.“
Stál tam jako cizinec. Část mě chtěla zabouchnout dveře a už ho nikdy nevidět. Ale druhá část – ta, která pořád chtěla tátu – váhala.
Pustil jsem ho dovnitř. Máma nám udělala čaj a sedli jsme si ke stolu jako rodina – poprvé po dvaceti letech. Nikdo nemluvil.
Večer jsem ležel v posteli a poslouchal tiché kroky z obýváku, kde táta spal na gauči. Máma přišla ke mně do pokoje.
„Nemusíš mu odpouštět,“ řekla tiše. „Ale možná to potřebuješ víc ty než on.“
Druhý den ráno seděl táta u stolu a listoval inzercí v novinách. „Najdu si něco,“ slíbil.
„Proč jsi nikdy nenapsal?“ zeptal jsem se znovu.
Pokrčil rameny. „Styděl jsem se.“
Týdny plynuly a táta pořád bydlel u nás. Máma byla odtažitá, ale nikdy ho nevyhodila. Já s ním mluvil málo – nevěděl jsem jak.
Jednou večer jsme seděli u televize a on najednou řekl: „Víš, Honzo, nikdy není pozdě začít znovu.“
„Ale některé věci už nejdou napravit,“ odpověděl jsem.
Mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná ne. Ale můžeme zkusit být aspoň trochu rodina.“
Nevěděl jsem, co na to říct. V hlavě mi vířily otázky: Můžu mu odpustit? Chci vůbec? Nebo je lepší žít bez minulosti?
Jednou večer přišla máma domů pozdě z práce a našla nás dva u stolu nad šachovnicí. Usmála se – poprvé po dlouhé době.
Táta si nakonec našel práci v místní pekárně a odstěhoval se do podnájmu o pár ulic dál. Občas přijde na návštěvu – přinese rohlíky a snaží se povídat o běžných věcech.
Nevím, jestli mu někdy úplně odpustím. Ale vím jedno: minulost nezměním, ale můžu rozhodnout o tom, jaká bude moje budoucnost.
A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste otci, který vás opustil? Nebo byste ho nechali za dveřmi?