Můj syn odešel, ale já jsem nemohla opustit svého vnuka: Příběh o bolesti, hanbě a odvaze zůstat

„Jak jsi to mohl udělat, Tomáši? Jak jsi mohl nechat svou ženu a malého Filípka jen tak?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. V kuchyni voněla káva, ale její vůně mi byla odporná. Všechno mi bylo odporné. Můj jediný syn, Tomáš, právě oznámil, že už se domů nevrátí. Prý už nemůže dál, prý ho dusí náš malý dům v Chotěboři, prý chce začít znovu někde v Praze. Ale co jeho žena Jana? Co jeho tříletý syn Filip? Co já?

Telefon odevzdaně položím na stůl. Jana stojí ve dveřích, bledá jako stěna. „Odešel?“ ptá se tiše, jako by se bála odpovědi. Jen přikývnu. V tu chvíli se ve mně všechno zlomí. Mám chuť křičet, rozbít talíře, utéct pryč. Ale místo toho obejmu Janu a cítím, jak se její tělo třese. „Neboj se,“ šeptám jí do vlasů, „já vás neopustím.“

Začíná období, které bych nikdy nikomu nepřála. Sousedé šeptají za plotem: „To je ta rodina, co jim syn utekl.“ V obchodě na mě pokladní hledí s lítostí smíšenou s pohrdáním. „Chudák paní Novotná, takový slušný kluk to byl…“ slyším za zády. Každý den je pro mě boj – nejen s vlastní bolestí a vztekem na Tomáše, ale i s pohledy lidí, kteří si myslí, že všechno vědí nejlíp.

Jana je zlomená. Sedává celé dny u okna a čeká, že se Tomáš vrátí. Filip nechápe, proč táta není doma. Každý večer se mě ptá: „Babičko, kdy přijde táta?“ A já mu lžu. „Brzy, zlatíčko.“ A pak jdu do koupelny a tiše pláču do ručníku.

Jednou večer přijde Jana do kuchyně s červenýma očima. „Měla bych odejít,“ řekne najednou. „Tvoje rodina mě už nechce.“ Zvednu hlavu od dřezu a poprvé za dlouhou dobu cítím vztek. „Nikdy tě nevyženu! Ty i Filip jste moje rodina. To Tomáš nás opustil, ne my jeho.“

Začínáme žít nový život – bez Tomáše, ale spolu. Já chodím na brigádu do místní pekárny, abychom měly na jídlo a školku pro Filipa. Jana si najde práci v knihovně. Každý den je těžký, ale když večer usínáme všichni v jedné posteli, cítím aspoň trochu klidu.

Jednou potkám sousedku paní Dvořákovou na ulici. „Tak co, paní Novotná, už se vám ten váš synek ozval?“ ptá se s úšklebkem. Zhluboka se nadechnu a poprvé v životě jí odpovím: „Neozval. Ale máme se dobře i bez něj.“

Filip roste a začíná chápat, že táta asi nepřijde. Jednou mi přinese obrázek – je na něm on, já a Jana. „To je naše rodina,“ řekne pyšně. V tu chvíli vím, že jsme to zvládli.

Ale bolest nezmizela. Každý večer myslím na Tomáše – kde je? Je šťastný? Myslí někdy na nás? Odpustím mu někdy? Nevím.

Jednoho dne přijde dopis z Prahy. Je od Tomáše. Omlouvá se, píše o novém životě, o nové ženě. Prý by chtěl vidět Filipa. Mám chuť dopis roztrhat, ale místo toho ho dám Janě. Společně se rozhodneme – Filip má právo znát svého otce.

Když Tomáš přijede na návštěvu, Filip ho nepoznává. Dívá se na něj nedůvěřivě a schovává se za mě. Tomáš je nervózní, omlouvá se a slibuje hory doly. Ale já už mu nevěřím.

Po jeho odjezdu sedíme s Janou u stolu a mlčíme. „Myslíš, že mu někdy odpustíme?“ zeptá se tiše Jana.

Dívám se z okna na zahradu, kde si Filip hraje s míčem.

„Nevím,“ odpovím upřímně. „Ale vím jedno – nikdy bych vás neopustila.“

A tak žijeme dál – zlomené, ale spolu.

Někdy si říkám: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo to jsou ti, kteří zůstanou i tehdy, když všichni ostatní odejdou? Co byste udělali vy na mém místě?