„Nechci být bezdomovec, mám právo na domov stejně jako ty,“ říká dcera: Příběh o rodině, domově a nepochopení

„Petro, už jsi dospělá. Musíš si najít vlastní cestu,“ řekl mi táta Marek, zatímco jsem stála uprostřed obýváku s kufrem v ruce. Mamka Viktorie se na mě dívala s očima plnýma slz, ale mlčela. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním domově.

Před pár týdny jsem úspěšně dokončila vysokou školu v Brně a těšila se, že si doma odpočinu, najdu si práci a začnu nový život. Jenže místo toho mě doma čekalo překvapení – můj pokoj byl přestavěný na pracovnu a moje věci byly v krabicích na půdě. „Potřebovali jsme prostor,“ vysvětlovala mamka tiše, „táta má teď home office.“

„A kde mám být já?“ zeptala jsem se zoufale. Táta pokrčil rameny: „Petro, jsi dospělá. Všichni jsme museli jednou odejít z domu. Najdeš si podnájem, to zvládneš.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Vždyť jsem byla jejich jediná dcera! Vždycky říkali, jak jsou na mě pyšní, jak mě budou podporovat. A teď? Najednou jsem byla přítěží.

První noc jsem spala u kamarádky Jany v paneláku na Lesné. Jana mě objala: „To je hrozný, Petro. Ale víš co? Tohle se děje čím dál častěji. Rodiče chtějí svůj klid, děti mají být samostatné… Ale kde máš vzít peníze na kauci a nájem?“

Celé dny jsem procházela inzeráty na Sreality a Bazoši. Ceny byly šílené – za garsonku v Brně chtěli skoro celý můj budoucí plat. Volala jsem mámě: „Mami, nemůžu si dovolit bydlet sama. Proč jste mi to neřekli dřív?“

Mamka vzdychla: „Petro, táta je tvrdohlavý. Myslí si, že tě tím posílí. Ale já… já tě chápu.“

Začala jsem chodit na pohovory a mezitím bydlela u Jany na gauči. Každý večer jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Proč mě rodiče vyhánějí? Copak nemám právo na domov? Vždyť jsem nic špatného neudělala.

Jednoho dne mi zavolal táta: „Petro, nechci, abys byla bezdomovec. Ale musíš pochopit – my jsme taky museli začít sami. Já spal po škole u kamaráda v podnájmu na Žižkově. Bylo to těžký, ale zvládl jsem to.“

„Tati, doba je jiná! Nájem stojí víc než polovina platu! Jak si mám našetřit na kauci? A co když práci neseženu hned?“ křičela jsem do telefonu.

Táta mlčel. Pak řekl: „Musíš být silná.“

Začala jsem chodit po brigádách – roznášela jsem letáky, pracovala v kavárně, dokonce i uklízela kanceláře. Po dvou měsících jsem měla dost na první nájem a kauci za malý pokojík v bytě s dalšími třemi lidmi. Byla jsem pyšná, že to zvládám sama – ale zároveň mě to bolelo.

Jednou večer mi Jana řekla: „Víš, Petro, tvoji rodiče nejsou jediní. Moje sestřenice musela taky odejít z domu hned po škole. Je to nový trend – rodiče chtějí svůj prostor a děti mají být samostatné. Ale je to fér?“

Začala jsem o tom přemýšlet. Proč je v Česku tak těžké mluvit o pocitech? Proč se očekává, že děti prostě odejdou a rodiče jim už nemají co nabídnout? Vždyť domov není jen střecha nad hlavou – je to pocit bezpečí.

Po půl roce jsem se s rodiči setkala na rodinné oslavě babiččiných narozenin v Ostravě. Táta se tvářil provinile a mamka mě objala tak silně, až mi vyhrkly slzy.

„Petro,“ řekl táta tiše, „možná jsme to přehnali. Chtěli jsme ti dát svobodu… ale možná jsme ti vzali jistotu.“

Podívala jsem se mu do očí: „Tati, nechci být bezdomovec. Chci mít právo na domov stejně jako vy.“

Doma jsme si pak dlouho povídali. Táta přiznal, že měl strach – bál se, že když mi dovolí zůstat doma, nikdy se neosamostatním. Mamka plakala: „Chybíš nám.“

Začali jsme hledat kompromis – domluvili jsme se, že když budu potřebovat pomoc nebo přístřeší, dveře jsou pro mě vždy otevřené. Ale zároveň budu hledat vlastní cestu.

Od té doby mám svůj malý pokojík v Brně a s rodiči máme lepší vztah než kdy dřív. Naučila jsem se postarat sama o sebe – ale vím, že mám kam jít, když bude nejhůř.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Je správné nutit mladé lidi odejít z domova hned po škole? Neměli bychom mít právo na domov tak dlouho, dokud ho opravdu nepotřebujeme? Co si o tom myslíte vy?