Neviditelné pouta: Proč jsem roztrhl vlastní rodinu?

„Proč jsi jí dal ten byt, tati? Vždyť jsi mi slíbil, že až dostuduju, pomůžeš i mně!“ křičela na mě Klára, její hlas se třásl vztekem i slzami. Stál jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a cítil, jak se mi hroutí svět pod rukama. Moje druhá dcera, Petra, stála opodál, ruce zkřížené na prsou, tvář tvrdá jako kámen. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu, kterou už možná nikdy nenapravím.

Všechno to začalo docela nevinně. Po smrti mojí ženy jsem zůstal na holky sám. Byly tehdy ještě malé – Klára měla osm, Petra šest. Snažil jsem se být jim oporou, ale zároveň jsem měl pocit, že jim musím vynahradit matku. Dělal jsem pro ně první poslední. Když Klára nastoupila na gympl, koupil jsem jí nový notebook, aby mohla studovat. Petře jsem zase platil drahé hodiny klavíru, protože si přála být hudebnicí. Myslel jsem si, že když jim dám všechno, co chtějí, budou šťastné. Jenže místo toho mezi nimi začalo růst napětí.

Jednoho večera jsem zaslechl jejich hádku za zavřenými dveřmi pokoje. „Ty máš vždycky všechno lepší! Táta ti koupil nový mobil a já mám pořád ten starý krám!“ vyčítala Petra Kláře. Klára jí odsekla: „Aspoň tě táta vozí na klavír a nemusíš jezdit tramvají jako já!“ Tehdy jsem poprvé pochopil, že moje snaha být spravedlivý selhává.

Když Klára odmaturovala s vyznamenáním a dostala se na práva do Prahy, byl jsem na ni pyšný. Rozhodl jsem se jí pomoct – prodal jsem chalupu po rodičích a koupil jí malý byt v Praze. Chtěl jsem jí ulehčit start do života. Petra byla tehdy v druháku na konzervatoři a tvářila se, že jí je to jedno. Ale viděl jsem jí v očích zklamání.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Klára se v Praze rychle osamostatnila a domů jezdila čím dál míň. Petra se uzavřela do sebe a začala trávit večery u klavíru nebo s kamarády venku. Když jsem se jí ptal, co ji trápí, jen mávla rukou: „Nic, tati.“ Ale já věděl, že to není pravda.

Jednoho dne mi Petra oznámila, že chce studovat v zahraničí – v Rakousku. „Potřebuju změnu,“ řekla mi tiše. „A taky chci dokázat, že něco zvládnu sama.“ Podpořil jsem ji, i když mě to bolelo. Zaplatil jsem jí první semestr a doufal, že se všechno spraví.

Jenže místo toho se mezi sestrami vytvořila propast. Přestaly si volat, přestaly si psát. Na Vánoce seděly u stolu jako cizí lidé. Já byl mezi nimi jako most, který se každou chvíli může zhroutit.

Jednou večer mi Klára zavolala: „Tati, proč máš pocit, že musíš všechno řešit za nás? Proč jsi nám nikdy nedal prostor být samy sebou?“ Její slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Uvědomil jsem si, že moje láska byla vlastně pastí – neviditelnými pouty, která je svazovala místo aby je chránila.

Začal jsem chodit na terapie pro pozůstalé rodiče. Tam jsem poprvé slyšel větu: „Někdy musíme nechat děti padnout, aby mohly vstát.“ Přemýšlel jsem o tom celé týdny.

Jednoho dne jsem pozval obě dcery na společný oběd do naší oblíbené restaurace u Lužánek. Seděli jsme mlčky nad polévkou a já cítil tíhu každého slova. Nakonec jsem to nevydržel: „Holky… omlouvám se vám oběma. Chtěl jsem vás chránit před světem, ale místo toho jsem vás postavil proti sobě.“

Klára sklopila oči a Petra si utřela slzu. Chvíli bylo ticho – to ticho, které bolí víc než křik. Pak Klára tiše řekla: „Tati… možná jsme taky mohly být k sobě lepší.“ Petra přikývla.

Nevím, jestli se nám někdy podaří vrátit zpátky to, co jsme ztratili. Ale aspoň jsme začali mluvit – poprvé po letech upřímně.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Může otec opravdu napravit chyby minulosti? Nebo jsou některé rány příliš hluboké? Co byste udělali vy na mém místě?