Nikdo nechtěl vzít vnuka na víkend: Příběh otce, který stále nemůže mluvit o synovi bez slz

„Proč ho zase nechcete vzít na víkend? Je to přece váš vnuk!“ křičel jsem do telefonu, zatímco jsem se snažil zadržet slzy. Moje matka na druhém konci linky mlčela, pak jen tiše řekla: „Karle, my už na to nemáme sílu. A taky… víš, jak to je.“ V tu chvíli jsem měl chuť rozbít telefon o zeď. Věděl jsem, jak to je. Věděl jsem, že můj syn Honzík není vítaný ani u vlastních prarodičů.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu muset bojovat o místo svého dítěte v rodině. Když se Honzík narodil, byl to zázrak. Po letech neúspěšných pokusů, slz a ticha mezi mnou a mojí ženou Lenkou, jsme konečně drželi v náručí našeho syna. Byl to nejšťastnější den mého života. Moje matka plakala štěstím, tchyně přinesla obrovský dort a všichni sousedé nám gratulovali. Všichni říkali, že Honzík je požehnání, že teď už bude všechno dobré.

Jenže štěstí je křehké. S Lenkou jsme se snažili být nejlepšími rodiči. Každý den jsme Honzíka vozili do školky, četli mu pohádky, jezdili na výlety do Krkonoš, na Sázavu, do ZOO v Praze. Ale čím byl starší, tím víc jsme si všímali, že je jiný. Nechtěl si hrát s ostatními dětmi, často se rozčiloval kvůli maličkostem, někdy celé hodiny mlčel a díval se z okna. Ve školce nám řekli, že je „trochu zvláštní“, že by možná potřeboval speciální přístup.

Začalo to být těžké. Lidé se na nás dívali skrz prsty. „To je ten Karel, jeho kluk je divnej,“ šeptaly si sousedky na chodbě. Moje matka začala být odtažitá. „Možná byste ho měli víc vychovávat, ne ho pořád omlouvat,“ říkala mi. Tchán se na Honzíka díval s nepochopením. „Za nás byly děti normální. Dneska je všechno samá diagnóza,“ bručel.

Jednou v létě jsme jeli na chalupu k rodičům. Honzík měl radost, že uvidí babičku a dědu. Jenže už první večer se všechno pokazilo. Honzík dostal záchvat vzteku, protože mu někdo vzal jeho oblíbenou autíčko. Začal křičet, kopat do dveří, a tchyně ho chtěla zavřít do sklepa „aby se uklidnil“. S Lenkou jsme se pohádali s rodiči, sbalili věci a odjeli zpátky do Prahy ještě tu noc. Od té doby už nás na chalupu nezvali.

Začali jsme být sami. Kamarádi se postupně odmlčeli. „Promiň, Karle, ale s Honzíkem je to těžké. Děti se ho bojí,“ říkala mi moje nejlepší kamarádka Petra. V práci jsem byl unavený, doma napjatá atmosféra. Lenka byla vyčerpaná, často plakala. „Proč právě my? Co jsme udělali špatně?“ ptala se mě v noci, když jsme nemohli spát.

Jednou jsem se pokusil domluvit s rodiči, jestli by si Honzíka nevzali aspoň na víkend. „Karle, my už jsme staří. A on je… no, víš,“ řekla mi matka a dívala se stranou. Cítil jsem vztek i bezmoc. Vždyť je to jejich vnuk! Copak ho nemají rádi? Nebo se za něj stydí?

Honzík rostl a jeho zvláštnosti byly čím dál zřetelnější. Nakonec nám psycholožka potvrdila, že má poruchu autistického spektra. Byla to rána, ale aspoň jsme věděli, na čem jsme. S Lenkou jsme se snažili najít podporu – chodili jsme do sdružení rodičů, hledali informace, učili se, jak s Honzíkem pracovat. Ale rodina nás nechápala. „To jsou jen výmysly doktorů,“ tvrdil tchán. „Za nás by dostal na zadek a byl by klid.“

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Lenku sedět v kuchyni s dopisem v ruce. „Odcházím na čas k mamince,“ řekla mi tiše. „Už to nezvládám.“ Zůstal jsem s Honzíkem sám. Každý den byl boj – ráno vstát, připravit snídani, zvládnout jeho záchvaty, vysvětlit mu, proč nemůže jít k babičce, proč za ním nikdo nepřijde na narozeniny.

Začal jsem nenávidět telefonáty s rodiči. Vždycky to skončilo stejně: „Karle, my už nemůžeme. Musíš to zvládnout sám.“ Přestal jsem volat. Přestal jsem doufat, že se něco změní.

Jednou večer jsem seděl s Honzíkem u stolu a díval se na jeho drobné ruce, jak skládá puzzle. „Tati, proč mě nikdo nechce?“ zeptal se najednou. V tu chvíli mi puklo srdce. Co jsem měl odpovědět? Že svět je někdy krutý? Že i rodina může selhat?

Dnes je Honzíkovi dvanáct. Je pořád jiný, ale je to můj syn a miluju ho víc než cokoli na světě. Lenka se vrátila, snažíme se být rodina, i když jsme pořád sami. Rodiče už skoro nevídáme. Kamarádi zůstali jen dva – ti, co pochopili.

Někdy v noci sedím u okna a přemýšlím: Mohli jsme něco udělat jinak? Je možné, že i v rodině může být tolik nepochopení a bolesti? Proč je v Česku pořád tak těžké přijmout odlišnost, i když jde o vlastní krev?

Možná nejsem jediný, kdo tohle zažil. Možná někdo z vás ví, jaké to je, když vás vlastní rodina odmítne. Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat dál, nebo je lepší se smířit a jít vlastní cestou?