Nikdy jsem nebyla pozvaná na svatbu svého syna, ale teď ode mě čekají byt: Dvojí metr v mé vlastní rodině

„Takže ty nám ten byt prostě nedáš?“ Tomášův hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechno, co jsem pro něj kdy udělala. „Tomáši, vždyť víš, že ten byt je celý můj život. Nemůžu se jen tak odstěhovat do garsonky na druhém konci Prahy…“ snažila jsem se vysvětlit, ale on jen protočil oči a Lucie, jeho žena, si odfrkla.

Nikdy nezapomenu na ten den před deseti lety, kdy mi Tomáš oznámil, že se bude ženit. „Mami, beru si Lucii. Má malou Aničku, ale je to skvělá holka.“ Usmála jsem se a objala ho. Byla jsem šťastná, že našel někoho, koho miluje, i když jsem Lucii znala sotva pár měsíců. Snažila jsem se být otevřená a přijmout i její dcerku. Koupila jsem Aničce plyšového medvěda a Lucii květiny.

Pak ale přišel šok. Svatba byla. Bez pozvánky pro mě. „Mami, bylo to jen v úzkém kruhu,“ vysvětloval Tomáš po telefonu. „Nechtěli jsme dělat velké divadlo.“ Ale když jsem pak viděla fotky na Facebooku – Luciina rodina tam byla celá. Její rodiče, sestra, dokonce i teta z Brna. Jen já jsem chyběla. Ten pocit odmítnutí mě pálil ještě dlouho potom.

Přesto jsem se snažila být tu pro ně. Hlídala jsem Aničku, když Lucie musela do práce. Pekla jsem buchty na jejich narozeniny. Když Tomáš přišel o práci, půjčila jsem jim peníze na nájem. Nikdy jsem to nepočítala. Vždyť jsou to moje děti.

Poslední roky ale začalo být všechno jinak. Lucie byla čím dál odtažitější. Anička mi začala říkat „paní Aleno“ místo „babičko“. Tomáš byl pořád zaneprázdněný a domů chodil jen na otočku. A pak přišla ta věta: „Mami, potřebujeme větší byt. Ty už jsi sama, nepotřebuješ tři pokoje.“

Seděli jsme u stolu a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. „A co bych měla dělat já?“ zeptala jsem se tiše.

„No… třeba bys mohla jít do menšího bytu. Nebo do domova pro seniory? Vždyť tam máš kamarádky,“ navrhla Lucie s úsměvem, který byl všechno jen ne upřímný.

„To myslíte vážně?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Tomáš se zamračil: „Mami, vždyť je to logické. My máme dítě, možná budeme mít další. Ty jsi sama.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro ně nejsem rodina – jsem jen prostředek k dosažení cíle. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u okna a čekala, jestli mi Tomáš zavolá. Na všechny ty dny, kdy jsem doufala, že mě pozvou na společný oběd nebo výlet. Nikdy se to nestalo.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když měla Lucie narozeniny, Tomáš jí koupil drahý parfém a uspořádal oslavu s její rodinou. Když jsem měla narozeniny já? Dostal jsem SMS: „Všechno nejlepší, mami.“ Ani kytka.

Jednou večer mi volala moje sestra Jana: „Aleno, proč jsi tak smutná?“ Rozplakala jsem se jí do telefonu a všechno jí řekla.

„Tohle není normální,“ řekla rázně Jana. „Ty jsi jejich máma! Nemůžou tě takhle odstrčit.“

Ale Tomáš s Lucií měli jasno. Začali mě přesvědčovat čím dál častěji. „Mami, podívej se na sousedku Novotnou – ta už je v domově a je spokojená.“

Jednou večer přišli nečekaně domů. Tomáš měl v ruce papíry: „Tady je návrh smlouvy o převodu bytu.“

„To myslíte vážně?“ ptala jsem se znovu a hlas se mi třásl.

„Mami, my to potřebujeme,“ řekl Tomáš tvrdě.

„A co potřebuji já?“ zašeptala jsem.

Lucie protočila oči: „Vždyť už jsi stará…“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Tak dost! Celý život jsem vám dávala všechno – čas, peníze, lásku! Nikdy jste mě nepozvali na svatbu, nikdy jste mě nebrali jako rodinu! A teď chcete i střechu nad hlavou? Proč bych měla?“

Tomáš zbledl: „Mami…“

„Ne! Už dost!“ vykřikla jsem a poprvé za dlouhá léta jsem se postavila sama za sebe.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Bolí to – každý den mě bolí srdce z toho, jak se naše rodina rozpadla kvůli chamtivosti a lhostejnosti.

Někdy v noci sedím u okna a ptám se sama sebe: Kde jsme udělali chybu? Je opravdu správné obětovat všechno pro rodinu – i když vás ona nakonec odkopne? Co byste udělali vy na mém místě?