Odešel v devátém měsíci těhotenství. Po třech letech se vrátil a prosil o odpuštění…

„To nemyslíš vážně, Tomáši! Teď? V devátém měsíci?“ křičela jsem, zatímco on stál mezi dveřmi našeho malého bytu v Líšni, kufr v ruce, oči sklopené. „Já… já už to prostě nezvládám, Anno. Je toho na mě moc. Potřebuju pauzu,“ zamumlal a vyhýbal se mému pohledu. V tu chvíli se mi zhroutil svět. V břiše mi kopala malá Eliška a já cítila, jak se mi hroutí nejen vztah, ale i všechny jistoty, které jsem měla.

Následující dny byly jako zlý sen. Maminka přijela z Vyškova, aby mi pomohla, ale její slova útěchy mi připadala dutá. „To zvládneš, Aničko. Jsi silná holka,“ opakovala, zatímco mi vařila polévku a hladila mě po vlasech. Já ale jen seděla na gauči, objímala si břicho a snažila se nebrečet před ní. V noci jsem plakala do polštáře, protože jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná.

Porod byl těžký. Eliška se narodila v noci, v nemocnici na Obilním trhu. Držela jsem ji v náručí a slibovala jí, že ji nikdy neopustím. Tomáš nepřišel. Ani jednou nezavolal, neposlal zprávu. Jen jeho matka mi napsala, že je jí to líto, ale že Tomáš prostě není připravený být otcem. V tu chvíli jsem ho nenáviděla. A zároveň jsem se nenáviděla za to, že ho pořád miluju.

První měsíce byly peklo. Eliška plakala, já byla vyčerpaná, peníze docházely. Sociálka mi schválila příspěvek na bydlení, ale i tak jsem musela počítat každou korunu. Pracovala jsem z domova, překládala texty pro malou brněnskou firmu, zatímco Eliška spala v kočárku vedle stolu. Kamarádky se snažily pomáhat, ale většina z nich měla své rodiny, své starosti. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Když byly Elišce tři roky, začala chodit do školky. Najednou jsem měla pár hodin denně jen pro sebe. Začala jsem běhat, abych si vyčistila hlavu. Pomalu jsem se učila žít bez Tomáše. Naučila jsem se opravit kapající kohoutek, vyměnit žárovku, dokonce i složit Ikeu skříň. Byla jsem na sebe pyšná. A Eliška byla šťastná. Smála se, zpívala písničky, objímala mě a říkala mi „maminko, mám tě nejvíc na světě“.

A pak, jednoho deštivého odpoledne, když jsem se vracela s Eliškou ze školky, stál před naším domem. Tomáš. O tři roky starší, zarostlý, v očích měl strach i naději. „Ahoj, Anno. Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se tiše. Eliška se schovala za moje nohy a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce.

„Co tady chceš?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Chci… chci vás vidět. Chci vidět Elišku. A tebe. Vím, že jsem udělal hroznou chybu. Prosím, dej mi šanci to napravit.“

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty noci, kdy jsem byla sama, na jeho prázdnou stranu postele, na jeho ticho. „Tři roky ses neozval. Tři roky ses nestaral. Proč teď?“

Tomáš se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděla, jak se mu třesou ramena. „Byl jsem srab. Utekl jsem před odpovědností, před tebou, před Eliškou. Ale nikdy jsem na vás nepřestal myslet. Každý den jsem si říkal, že bych měl přijít, ale bál jsem se, že mě nenávidíš. Že už mě nepotřebujete.“

Eliška se na něj dívala velkýma očima. „Kdo je ten pán, maminko?“ zašeptala. „To je… to je tvůj tatínek,“ odpověděla jsem a v krku mě pálilo.

Tomáš si klekl k Elišce a začal jí vyprávět o tom, jak ji má rád, jak na ni myslel, jak si schovává její fotku v peněžence. Eliška byla zmatená, ale zvědavá. Já byla rozpolcená. Část mě chtěla Tomáše obejmout a odpustit mu, druhá část ho chtěla vyhodit a už nikdy nevidět.

Následující týdny byly plné napětí. Tomáš se snažil být součástí našeho života. Vozil Elišku do školky, chodil s námi na hřiště, nosil jí plyšáky a čokolády. Moje máma byla proti. „Nech ho být, Aničko. Zasloužíš si někoho lepšího. Co když to udělá znovu?“ Kamarádky mě varovaly, že lidé se nemění. Ale já viděla, jak se Tomáš snaží. Jak se učí být tátou. Jak se omlouvá za každou chybu.

Jednou večer, když Eliška usnula, seděli jsme spolu v kuchyni. „Proč jsi tehdy odešel?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš se dlouho odmlčel. „Bál jsem se. Měl jsem pocit, že na mě všechno padá. Práce, hypotéka, tvoje těhotenství… Měl jsem pocit, že to nezvládnu. A místo abych ti to řekl, utekl jsem. Byl jsem zbabělec.“

Dívala jsem se na něj a přemýšlela, jestli mu můžu věřit. Jestli dokážu zapomenout na tu bolest. Jestli to dlužím Elišce – nebo sama sobě.

Dnes stojím před rozhodnutím, které mi trhá srdce. Mám Tomášovi odpustit? Mám mu dát druhou šanci kvůli Elišce? Nebo mám chránit sebe a naši dceru před dalším zklamáním?

Možná mi poradíte vy: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo jednou zlomené srdce už nikdy neslepíte?