Pět let na mých bedrech: Den, kdy jsem poprvé požádala manžela o pomoc

„Mami, kde jsou moje ponožky?“ ozvalo se z chodby, zatímco jsem v kuchyni zápasila s hrncem polévky a v hlavě mi tikal seznam úkolů, které musím dnes stihnout. „V šuplíku, Adélko! Už jsem ti je tam ráno dala!“ odpověděla jsem a snažila se potlačit podráždění. Bylo to už pět let, co jsem se stala tím neviditelným motorem naší rodiny – tím, kdo všechno zařídí, kdo myslí na narozeniny tchyně, kdo platí složenky, kdo ví, kdy má syn Filip trénink a kdy má dcera Adéla školní projekt. A tím, kdo nikdy neprosí o pomoc.

Ale dnes byl jiný den. Dnes jsem cítila, že už nemůžu dál. V noci jsem skoro nespala, protože Filip měl horečku a já seděla u jeho postele s mokrým hadrem na čele. Ráno jsem běžela do lékárny, pak do práce – kde mi šéfka připomněla, že mám odevzdat prezentaci do pátku – a pak zase domů. Všechno na mně. Všechno pořád jenom na mně.

Když se večer vrátil Petr z práce, sedl si ke stolu a bez jediného slova začal scrollovat mobil. „Ahoj,“ řekla jsem tiše. „Ahoj,“ odpověděl bez zájmu. Chvíli jsem jen stála a pozorovala ho. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem si říkala, že musím být silná, že to zvládnu sama. Ale dnes už to nešlo.

„Petře… potřebuju s něčím pomoct,“ vyhrkla jsem nakonec. Zvedl oči od mobilu a podíval se na mě, jako bych ho vyrušila z nějakého důležitého snu.

„S čím zase?“ zeptal se otráveně.

„Jsem unavená. Potřebuju, abys dnes večer vykoupal děti a dal je spát. Já… já už fakt nemůžu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr pokrčil rameny: „Já měl dneska taky těžkej den v práci. Nemůžeš to zvládnout ještě dneska sama? Zítra ti třeba pomůžu.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Všechno ve mně se sevřelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u dětí s pohádkou, zatímco on sledoval fotbal nebo byl s kamarády v hospodě. Na všechny ty dny, kdy jsem se snažila být dokonalá manželka i matka – a nikdy jsem si nestěžovala.

„Nejde o dnešek,“ zašeptala jsem. „Jde o to, že už to nezvládám sama. Že potřebuju vědět, že jsme v tom spolu.“

Petr jen protočil oči a vstal od stolu: „Hele, já fakt nemám náladu na tvoje scény. Každej má svoje starosti.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Sedla jsem si na židli a rozbrečela se. Děti byly naštěstí v pokojích a neslyšely to. Ale já věděla, že něco ve mně se zlomilo.

Ten večer jsem děti vykoupala sama. Uložila je do postele a seděla v jejich pokoji ještě dlouho poté, co usnuly. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem se ztratila někde mezi plenami, úkoly do školy a nekonečnými nákupy v Lidlu. Kde je ta Jana, která kdysi snila o cestování a psaní knih? Kde je ta žena, která věřila, že láska znamená být jeden pro druhého oporou?

Druhý den ráno jsem se probudila s oteklýma očima a těžkým srdcem. Petr už byl pryč – nechal mi na stole lístek: „V práci mám poradu, přijdu pozdě.“ Ani slovo o včerejšku.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Martina si toho všimla: „Jani, jsi v pohodě?“ Zavrtěla jsem hlavou a poprvé po dlouhé době jsem někomu řekla pravdu.

„Nejsem v pohodě. Mám pocit, že všechno táhnu sama a už nemůžu.“

Martina mě objala: „To znám… Ale musíš si říct o pomoc dřív, než tě to úplně semele.“

Celý den mi její slova zněla v hlavě. Večer jsem seděla u stolu s papírem a tužkou a psala si seznam věcí, které dělám každý den – pro děti, pro Petra, pro domácnost… A pak vedle toho seznam věcí, které dělá Petr. Byl krátký: práce, občas sekání trávy, někdy odvoz dětí na kroužky.

Když Petr přišel domů, položila jsem mu oba seznamy před sebe.

„Podívej se na to,“ řekla jsem klidněji než včera.

Chvíli mlčel. Pak se zamračil: „Tohle je nějaký útok? Já makám celej den v práci!“

„Já taky pracuju,“ odpověděla jsem tiše. „A pak ještě všechno ostatní.“

Petr vstal od stolu: „Víš co? Jestli ti to tak vadí, tak si najdi někoho jinýho!“ práskl dveřmi od ložnice.

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela: Je tohle opravdu život, který chci žít? Je normální cítit se takhle sama ve dvou? Proč je pro nás ženy tak těžké říct si o pomoc – a proč to naši muži často nechtějí slyšet?

Druhý den ráno jsem dětem udělala snídani a rozhodla se: Už nikdy nebudu mlčet o tom, co cítím. Ať už to dopadne jakkoliv.

Možná přijdu o manželství… ale nechci přijít sama o sebe.

A tak se ptám: Kolik z vás už někdy cítilo tu tíhu na svých bedrech? A kdy jste naposledy opravdu řekli nahlas, co potřebujete?