Poslala jsem syna domů s nemocným vnukem. Ale chyba byla na mé straně.

„Mami, já už fakt musím jet. Adam má horečku, je protivný a já zítra vstávám do práce.“

Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v dřezu plném nádobí, když ke mně přišel můj syn Petr. Jeho hlas byl unavený, oči měl podlité krví. V náručí držel mého pětiletého vnuka Adama, který se mu opíral o rameno a tiše vzlykal. Všechno ve mně křičelo, že bych je měla zadržet, že bych měla Adama nechat přespat u mě, ale zároveň jsem cítila, jak mě vlastní únava táhne ke dnu.

„Petře, nech ho tu přes noc. Zítra ti ho přivezu do školky, až se trochu vyspí,“ navrhla jsem tiše, ale Petr jen zavrtěl hlavou.

„Mami, musím domů. Potřebuju být s ním. A navíc…“ odmlčel se a podíval se na mě pohledem, který jsem znala už od jeho dětství – pohledem, který říkal: Nechci tě zatěžovat.

A tak jsem je nechala odejít. Zavřela jsem za nimi dveře a v tu chvíli mě přepadl zvláštní pocit prázdnoty. V kuchyni zůstalo ticho, jen kapky vody stékaly z talířů do dřezu. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že jsem udělala správně. Petr je dospělý, zvládne to. Adam má jen chřipku. Ale v noci jsem se budila potem zalitá, s myšlenkou na to, jestli Adamovi není hůř.

Ráno mi zazvonil telefon. Petrův hlas byl roztřesený: „Mami… Adam má čtyřicítky horečky a pořád zvrací. Nechci tě strašit, ale bojím se.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Okamžitě jsem nasedla do auta a jela k nim domů. Adam ležel na gauči, tvář měl bledou jako stěna a oči skelné. Petr pobíhal po bytě, volal na dětskou pohotovost a já jen stála uprostřed obýváku a měla pocit, že selhávám jako matka i babička.

„Proč jsi mi ho nenechal?“ vyhrkla jsem najednou.

Petr se na mě otočil s výrazem zoufalství: „Mami, ty jsi řekla, že jsi unavená! Nechtěl jsem tě zatěžovat…“

A v tu chvíli mi došlo, že chyba byla na mé straně. Měla jsem trvat na svém. Měla jsem být ta silná, která podrží rodinu pohromadě. Místo toho jsem dala přednost vlastnímu pohodlí.

Na pohotovosti nám řekli, že Adam má těžkou virovou infekci a musí zůstat v nemocnici na pozorování. Petr seděl vedle jeho postýlky a držel ho za ruku. Já seděla na židli v rohu pokoje a dívala se na svého syna i vnuka – a poprvé v životě jsem si připadala naprosto zbytečná.

Dny v nemocnici byly nekonečné. Adam plakal, Petr byl vyčerpaný a já se snažila pomáhat aspoň tím málem – nosila jsem jim čisté oblečení, vařila polévky a modlila se za zlepšení. Ale mezi mnou a Petrem viselo ticho. Nevyřčená slova a výčitky.

Jednoho večera jsme seděli spolu na lavičce před nemocnicí. Bylo chladno a Petr si zapálil cigaretu – poprvé po letech.

„Mami… víš, já ti to nevyčítám,“ řekl tiše.

„Ale já si to vyčítám,“ odpověděla jsem zlomeně. „Měla jsem být lepší matka. Lepší babička.“

Petr se na mě podíval s očima plnýma slz: „Nikdo nejsme dokonalý. Ale někdy mám pocit, že už si spolu neumíme povídat jako dřív.“

A v tu chvíli mi došlo, že tahle nemoc není jen o Adamovi. Je o nás dvou – o tom, jak jsme si za ta léta odcizili, jak jsme si přestali říkat věci narovinu. Jak jsme oba unavení životem a bojíme se přiznat slabost.

Adam se nakonec uzdravil. Po týdnu ho pustili domů a já mu koupila obrovského plyšového medvěda na památku. Ale vztah mezi mnou a Petrem zůstal poznamenaný. Už nikdy jsme si nebyli tak blízcí jako dřív.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Proč je tak těžké říct si o pomoc? A proč mám pocit, že vina za všechno leží jen na mně?

Možná nejsem jediná matka nebo babička, která někdy selhala. Možná právě proto svůj příběh sdílím – abych zjistila, jestli existuje cesta zpátky k porozumění.

Říkám si: Odpustí mi někdy můj syn? A dokážu vůbec odpustit sama sobě?