Prázdná lednice, plné srdce: Příběh jedné rodiny z Vršovic

„Zase tu není nic k jídlu! Eliško, tohle už fakt nejde. Tvoje sestra si myslí, že jsme tu nějaká charita?“ Petr práskl dvířky lednice tak silně, až se skleničky na polici rozdrnčely. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. Věděla jsem, že má pravdu. Ale copak můžu Lucii odmítnout? Její dvě malé děti, rozcuchané a hladové, mi vždycky připomínají naše vlastní začátky, kdy jsme s Petrem neměli ani na rohlík.

„Petře, prosím tě, uklidni se. Lucie to nemá jednoduché. Vždyť víš, že jí ten její zase nezaplatil alimenty. Co mám dělat? Nechat je o hladu?“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl.

Petr si povzdechl a opřel se o stůl. „Já chápu, že jí chceš pomoct. Ale už je to potřetí za týden! Všechno jídlo zmizí během jednoho odpoledne. A co my? Co naše děti? Myslíš, že mě baví vysvětlovat Terezce, proč nemáme ani jogurt?“

V tu chvíli se z chodby ozvaly dětské hlásky. Lucie přišla bez ohlášení, jako vždycky. „Ahoj ségra! Máš něco k jídlu? Kluci mají hrozný hlad.“ Její hlas byl unavený, oči zarudlé od pláče nebo nevyspání.

Petr protočil oči a odešel do ložnice. Zůstala jsem s Lucií sama v kuchyni. Děti okamžitě zamířily k lednici a začaly hledat cokoliv k snědku. „Promiň, Eliško,“ šeptla Lucie a sklopila hlavu. „Já už fakt nevím, co mám dělat. V obchodě mi nechtějí dát na dluh a sociálka mi peníze pošle až za týden.“

Objala jsem ji kolem ramen a cítila její třesoucí se tělo. „To bude dobrý, Luci. Něco vymyslíme.“ Ale v duchu jsem si nebyla jistá vůbec ničím.

Večer jsme s Petrem seděli mlčky u stolu. Děti už spaly a v bytě bylo ticho. „Eliško, já tě miluju, ale takhle to dál nejde. Musíš jí to říct. Musíš jí říct, že už to nejde,“ řekl tiše Petr.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na dětství – na naši mámu, která nás sama vychovávala po tátově smrti. Jak často jsme chodili spát s kručícím žaludkem! Přísahala jsem si tehdy, že až budu dospělá, moje rodina nikdy nebude mít hlad.

Ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla duchem nepřítomná. Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Eliško, co se děje? Vypadáš hrozně.“

„To je na dlouhé povídání,“ povzdechla jsem si a vyprávěla jí všechno – o Lucii, o Petrově vzteku, o prázdné lednici i o svých pocitech viny.

Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Zkus Lucii navrhnout, že jí pomůžeš najít brigádu nebo nějakou podporu. Nemůžeš ji zachraňovat pořád sama.“

Odpoledne jsem šla za Lucií do jejího malého bytu v paneláku na Bohdalci. Seděla na gauči mezi rozházenými hračkami a kouřila jednu cigaretu za druhou.

„Luci, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Já vím… Petr mě nesnáší,“ vyhrkla hned.

„To není pravda! Jen… už to nezvládáme. Nemůžeme vás pořád živit. Ale chci ti pomoct jinak – třeba ti najdu nějakou práci na pár hodin týdně? Nebo ti pomůžu s žádostí o dávky?“

Lucie se rozplakala. „Já se tak stydím… Připadám si jako nula.“

Objala jsem ji pevněji. „Nejsi nula! Jenom potřebuješ trochu pomoct na nohy.“

Následující týdny byly těžké. Lucie nastoupila na úklid do školky a já jí pomohla vyřídit příspěvek na bydlení. Děti už k nám chodily jen občas – na návštěvu, ne na večeři.

Petr byl rád, ale já cítila zvláštní prázdno. Pomohla jsem sestře postavit se na vlastní nohy, ale naše vztahy už nikdy nebyly jako dřív – byly opatrnější, méně spontánní.

Někdy večer sedím v kuchyni u prázdné lednice a přemýšlím: Udělala jsem správně? Kde je hranice mezi pomocí a obětí vlastního štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?