«Proč Mě Nechceš Poslouchat? Otrávila Ti Mysl Proti Mně!»

Byl to jeden z těch typických podzimních večerů v Praze, kdy se ulice začínají plnit spadaným listím a vzduch je prosycen vůní pečených kaštanů. Seděla jsem v našem malém bytě na Vinohradech, kde jsem žila se svým synem Petrem. Bylo to naše útočiště, ale teď se zdálo prázdné a chladné.

Petr už spal ve svém pokoji, unavený po dni stráveném ve škole a na kroužku keramiky. Já jsem seděla v obýváku, obklopená tichou melancholií, a přemýšlela o tom, jak se všechno změnilo. Můj manžel Tomáš odešel před třemi měsíci. Našel si jinou ženu, prý jeho pravou lásku. Bylo to jako špatný sen, ze kterého jsem se nemohla probudit.

Vzpomínám si na naše společné chvíle, na výlety do Krkonoš, na večery strávené u krbu s hrnkem svařeného vína. Ale teď? Teď jsem byla sama. A co bylo horší, Tomáš se snažil obrátit Petra proti mně. Každý druhý víkend, kdy si ho bral k sobě, mu vyprávěl příběhy o tom, jak jsem já ta špatná.

„Mami, táta říkal, že jsi ho nikdy nemilovala,“ řekl mi Petr jednou večer, když jsme spolu večeřeli. Jeho slova mě bodla přímo do srdce.

„To není pravda, Petře,“ odpověděla jsem klidně, i když uvnitř mě to vřelo. „Tvůj táta a já jsme se milovali, ale někdy se věci prostě změní.“

Snažila jsem se být silná pro Petra. Věděla jsem, že potřebuje stabilitu a lásku. Ale bylo těžké bojovat proti jedu, který Tomáš zaséval do jeho mysli.

Jednoho dne jsem se rozhodla vzít Petra na výlet do Českého ráje. Chtěla jsem mu ukázat krásu naší země a připomenout mu, že i když se věci mění, některé hodnoty zůstávají stejné.

„Podívej, Petře,“ ukázala jsem na majestátní skály Prachovských skal. „Tyhle skály tu stojí tisíce let. Jsou pevné a nezlomné. Stejně jako naše láska.“

Petr se na mě podíval a usmál se. „Mami, já vím, že mě miluješ,“ řekl tiše.

V tu chvíli jsem věděla, že i když je cesta před námi těžká, zvládneme to spolu. Ať už Tomáš říká cokoliv, naše pouto je silnější než jakýkoliv jed.