Prodal jsem svůj nejoblíbenější model vláčku, abych pomohl mámě: Příběh odvahy a rodinné soudržnosti

„Mami, proč zase pláčeš?“ šeptal jsem, když jsem stál za dveřmi kuchyně a slyšel její tlumené vzlyky. Bylo mi deset a v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem dospělý. Máma si myslela, že už spím, ale já jsem nemohl usnout. V hlavě mi pořád zněla její slova z telefonu: „Ano, paní Nováková, já vím, že už jsme s nájmem pozadu… Prosím, dejte nám ještě týden.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že se něco děje. Táta odešel před dvěma lety a od té doby jsme byli s mámou sami. Pracovala ve školní jídelně a domů nosila zbytky jídla, abychom měli co jíst. Všechno bylo těžší a těžší. Ve škole jsem se snažil být nenápadný, abych nemusel vysvětlovat, proč nemám nové boty nebo proč si nikdy nekupuju svačinu v bufetu.

Ale ten večer byl jiný. Když máma odešla do koupelny, potichu jsem vešel do kuchyně. Na stole ležela obálka s červeným pruhem a vedle ní moje vysvědčení. Vždycky říkala, že jsem její šikovný kluk. Ale co když teď potřebuje víc než jen dobré známky?

Celou noc jsem přemýšlel. Ráno jsem se rozhodl. Otevřel jsem skříň a vytáhl svůj největší poklad – model parní lokomotivy ČSD 498.0 „Albatros“. Táta mi ho koupil na burze v Holešovicích, když mi bylo sedm. Byla to jediná věc, která mi po něm zbyla. Každý večer jsem ji opatrně čistil a představoval si, jak spolu s tátou stavíme kolejiště.

Ale teď… teď byla rodina důležitější.

Ve škole jsem o přestávce oslovil Honzu z vedlejší třídy. Věděl jsem, že jeho táta sbírá modely vláčků. „Hele, Honzo… nechceš koupit Albatrosa? Je skoro nový.“ Honza na mě koukal jako na blázna. „To je přece tvůj největší poklad! Proč bys ho prodával?“

Nevěděl jsem, co říct. Nakonec ze mě vypadlo: „Máma potřebuje peníze na nájem.“ Honza chvíli mlčel a pak řekl: „Počkej tady.“ Za chvíli přišel s tátou. Pan Dvořák si model prohlédl a řekl: „To je opravdu krásný kousek… Proč ho chceš prodat?“

Cítil jsem, jak se mi třesou ruce. „Máma… nemáme na nájem.“

Pan Dvořák se zamračil, ale pak sáhl do peněženky a podal mi tisíc korun. „To je víc než spravedlivá cena,“ řekl tiše. „A kdybys někdy chtěl Albatrosa zpátky, přijď za mnou.“

Cestou domů jsem měl pocit, že mám v kapse cihlu místo bankovky. Doma jsem peníze položil na stůl před mámu. „Našla jsem si brigádu,“ zalhal jsem rychle. Máma mě objala tak silně, až mě to zabolelo.

Večer jsme seděli u stolu a jedli polévku z pytlíku. Máma se pořád usmívala a já měl pocit, že jí poprvé po dlouhé době svítí v očích naděje. Ale když jsem šel spát a podíval se na prázdné místo ve skříni, rozbrečel jsem se.

Další dny byly zvláštní. Ve škole si mě začali všímat i ti, kteří mě dřív přehlíželi. Honza mi nosil svačiny a pan Dvořák mi jednou přinesl časopis o vláčcích. Máma byla klidnější a dokonce jsme si mohli dovolit koupit čerstvé rohlíky.

Jednou večer přišla máma domů dřív a sedla si ke mně na postel. „Vím, že jsi mi lhal s tou brigádou,“ řekla tiše. „Paní Nováková mi všechno řekla…“

Chtěl jsem něco říct, ale ona mě objala ještě pevněji než tehdy u stolu. „Jsem na tebe pyšná,“ šeptala.

Od té doby se u nás doma změnilo hodně věcí. Máma našla lepší práci v pekárně a já začal chodit na kroužek modelářů – pan Dvořák mě tam vzal jako svého asistenta.

Někdy večer si ale pořád představuju ten model vláčku ve vitríně u Dvořákových a přemýšlím: Udělal bych to znovu? Nebo bych měl být sobečtější? Co byste udělali vy na mém místě?