Prodala jsem byt, abych pomohla synovi, ale ztratila jsem sama sebe: Příběh o oběti, nedorozuměních a novém začátku

„Mami, už to takhle dál nejde! Nemůžeš nám pořád říkat, jak máme vychovávat Aničku!“ křičela na mě jednoho večera Eva, Petrova žena. V tu chvíli jsem stála v kuchyni jejich bytu na Lesné, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.

Ještě před rokem jsem měla svůj malý byt v Brně-Žabovřeskách. Bylo tam ticho, které mi někdy lezlo na nervy, ale byl to můj domov. Když mi Petr zavolal, že s Evou čekají druhé dítě a že už se do svého dvoupokojového bytu nevejdou, neváhala jsem. „Mami, kdybys prodala byt, mohli bychom koupit větší a žít spolu. Budeš mít Aničku i miminko pořád u sebe,“ řekl tehdy Petr s nadějí v hlase. Srdce mi poskočilo radostí – vždyť rodina je přece to nejdůležitější.

Prodej bytu šel rychle. Peníze jsme dali dohromady, koupili prostorný byt na Lesné a já se nastěhovala k nim. První týdny byly krásné – společné večeře, smích dětí, ranní káva s Evou na balkoně. Jenže brzy se začaly objevovat první trhliny.

„Mami, Anička nemůže jíst tolik sladkého,“ napomínala mě Eva pokaždé, když jsem vnučce dala kousek bábovky. „Ale vždyť je to jen malý kousek!“ bránila jsem se. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen mlčel a díval se do stolu.

Začala jsem si všímat, že Eva je podrážděná pokaždé, když jí pomáhám s domácností. „Nech to být, já si to udělám sama,“ říkala mi často. Připadala jsem si zbytečná. Večer jsem sedávala na balkoně a dívala se na světla města. V hlavě mi vířily myšlenky: Udělala jsem chybu? Měla jsem zůstat sama ve svém bytě?

Jednou večer jsem zaslechla Evu, jak si stěžuje Petrovi: „Tvoje máma mi tu všechno přerovnává! Nemám tu žádné soukromí.“ Petr jen povzdechl: „Vždyť nám tolik pomohla…“ Ale v jeho hlase byla únava.

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem vařit oblíbené jídlo, přestala jsem dělat bábovku. Když Anička přišla a chtěla si hrát, Eva ji odvedla do pokojíčku. Byla jsem tu navíc.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Mami, možná by sis mohla najít nějaký kroužek nebo chodit víc ven. Víš, abys měla taky svůj život.“ Ta slova mě bodla jako nůž. Vždyť já svůj život prodala – doslova – abych jim pomohla!

Začala jsem chodit na procházky do parku Lužánky. Tam jsem potkávala jiné seniorky. Jedna z nich, paní Jarmila, mi jednou řekla: „Víš, já taky žiju s dcerou a její rodinou. Někdy mám pocit, že už nejsem potřebná. Ale pak si uvědomím, že musím myslet i na sebe.“

Doma to bylo čím dál horší. Eva byla stále odtažitější, Petr unavenější a děti měly svůj svět. Jednoho večera přišla hádka – tentokrát kvůli tomu, že jsem Aničce dovolila dívat se déle na pohádky.

„Mami! Už toho mám dost! Nejsi její máma!“ vykřikla Eva a rozplakala se.

Petr mě odvedl do kuchyně a tiše řekl: „Mami, možná by bylo lepší, kdybys na čas bydlela u tety Aleny v Modřicích. Aspoň než si všichni odpočineme.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Byt byl prodaný, peníze pryč – všechno pro ně! A teď mám odejít?

U tety Aleny jsem plakala celé dny. Alena mě objala: „Haničko, musíš myslet i na sebe. Oni tě mají rádi, ale každý potřebuje svůj prostor.“

Začala jsem chodit do knihovny, na přednášky pro seniory a pomalu si budovala nový život. Po pár měsících mi Petr zavolal: „Mami, chybíš nám. Promiň za všechno… Můžeme začít znovu?“

Vrátila jsem se – ale už ne jako ta obětavá matka bez hranic. Naučila jsem se říkat ne a mít svůj čas i prostor.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeúctou? Kolik ze sebe můžeme dát druhým, aniž bychom ztratili sami sebe? Co byste udělali vy?