Roky dřiny v cizině: Koupil jsem dětem domy, ale domov nemám
„Tati, už jsi tady zase? Nemůžeš jít na chvíli jinam?“ slyším podrážděný hlas své nejstarší dcery Jany, když otevírá dveře svého bytu v pražských Modřanech. Její pohled je chladný, skoro až lhostejný. V ruce drží mobil, za ní se mihne její přítel, kterého jsem nikdy pořádně nepoznal. Přitom jsem tenhle byt koupil já – za peníze, které jsem vydělal v Německu na stavbě, když mi bylo přes padesát a záda mě bolela každé ráno víc a víc.
„Janičko, já jen… potřeboval bych si na chvíli odpočinout. Všude je tolik lidí, tolik hluku…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší: „Tati, já mám dneska práci z domova. A večer přijde návštěva. Fakt to nejde.“
Zavřela mi dveře před nosem. Zůstávám stát na chodbě a cítím, jak se mi svírá hrdlo. Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem si představoval, jak se jednou vrátím domů a budu s rodinou. Jak budeme sedět u jednoho stolu, smát se a povídat si o životě. Místo toho stojím tady s igelitkou v ruce a nevím, kam jít.
Vracím se na lavičku před panelákem. Sedím tam už několik hodin. Lidé kolem mě chodí do práce, z práce, venčí psy. Nikdo si mě nevšímá. V hlavě mi běží vzpomínky na Německo – na šedivé rána, kdy jsem vstával ve čtyři, abych stihl první autobus na stavbu. Na večery v malém pokoji v ubytovně, kde jsem jedl chleba s paštikou a díval se na fotky svých dětí. Každý měsíc jsem jim posílal peníze. Každý měsíc jsem si říkal: „Ještě pár let a budu doma.“
Když jsem byl mladší, všechno mi dávalo smysl. Pracoval jsem pro rodinu. Manželka mi psala dopisy – dlouhé, plné lásky a starostí o děti. Pak ale přišel infarkt a ona odešla navždy. Děti byly ještě malé. Já zůstal sám a věděl jsem, že musím vydržet.
Když jsem konečně koupil byt Janě v Praze, Petrovi v Brně a Lucii v Plzni, měl jsem pocit vítězství. Byl jsem pyšný otec. Děti mi děkovaly po telefonu – „Tati, jsi nejlepší!“ Ale když jsem se po letech vrátil do Česka, všechno bylo jinak.
Petra jsem navštívil minulý týden v Brně. Otevřel mi ve dveřích s úsměvem, ale hned dodal: „Tati, mám teď zkouškové a přítelkyně je tu pořád. Nezlob se, ale fakt tu nemám místo.“ Nabídl mi peníze na hotel – odmítl jsem.
Lucie v Plzni byla nejvstřícnější. Pozvala mě na kafe do kavárny pod jejím bytem. Povídali jsme si o její práci ve školce, o jejích plánech na cestování do Thajska. Ale když jsem se zmínil o tom, že bych potřeboval někde zůstat aspoň pár týdnů, rozpačitě se usmála: „Tati, já mám spolubydlící a je to tu fakt malé…“
Sedím tedy tady v Praze na lavičce a přemýšlím: Co jsem udělal špatně? Vždyť jsem celý život dřel pro ně! Nikdy jsem nechtěl nic pro sebe – jen aby měly děti lepší život než já. Ale teď mám pocit, že jim překážím.
Z kapsy vytahuji starý mobil a píšu Janě zprávu: „Janičko, kdyby sis to rozmyslela… Jsem pořád tady.“ Odpověď nepřichází.
Začíná pršet. Lidé se schovávají pod stříškami obchodů. Já zůstávám sedět – nemám kam jít. Přemýšlím o tom, jak jsme se s dětmi odcizili. Když byly malé, běhaly mi naproti do náruče. Teď mají své životy a já do nich nepatřím.
Přijde ke mně starší paní s deštníkem: „Pane, nechcete aspoň čaj? Bydlím támhle naproti.“ Poděkuji jí a odmítnu – nechci být nikomu na obtíž.
Večer se vracím do levného hostelu na Smíchově. V pokoji jsou další tři muži – všichni podobného věku jako já. Povídáme si o práci v zahraničí, o dětech, které nás už nepotřebují. Jeden z nich říká: „Všichni jsme tu kvůli stejnému snu – chtěli jsme pro děti to nejlepší. Ale kdo myslí na nás?“
Usínám s pocitem prázdnoty. Ráno mě budí hluk tramvají a cizí hlas za oknem.
Možná jsem udělal chybu – možná jsem měl být víc doma a míň pracovat. Ale kdo by tehdy zaplatil účty? Kdo by koupil dětem střechu nad hlavou?
Teď mám pocit, že domov je jen slovo.
Možná mi někdo poradí: Co byste udělali vy na mém místě? Má ještě smysl doufat v návrat domů?