Rozbitá rodina: Když otcova láska není pro všechny stejná

„Proč jsi zase rozbila ten hrnek, Lucie? Vždyť to byl dárek od babičky!“ Otcův hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem tam, třásla se a slzy mi stékaly po tváři. Vedle mě stál můj nevlastní bratr Tomáš, který jen pokrčil rameny a s úsměvem si dál mazal chleba máslem. Táta se na něj podíval a v očích měl hrdost, kterou jsem u něj nikdy neviděla, když se díval na mě.

V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, že v tomhle domě nejsem stejná jako ostatní. Máma mě objala kolem ramen, ale její útěcha byla slabá proti té propasti, která mezi mnou a tátou rostla už od dětství. Vždycky jsem si myslela, že je to moje vina. Že kdybych byla lepší, hezčí nebo chytřejší, možná by mě měl rád stejně jako Tomáše.

Tomáš byl syn z tátova prvního manželství. Když se jeho máma odstěhovala do Německa, přišel k nám. Bylo mi tehdy osm a těšila jsem se na bráchu. Jenže od začátku bylo jasné, že pro tátu je Tomáš vším. Když měl Tomáš špatnou známku, táta mu koupil nový mobil, aby ho povzbudil. Když jsem já přinesla jedničku z matematiky, táta jen kývl hlavou a řekl: „To je samozřejmé.“

Jednoho večera jsem zaslechla mámu, jak v ložnici šeptá tátovi: „Měl bys být k Lucce spravedlivější. Snaží se.“ Táta jen odsekl: „Tomáš to má těžší. Potřebuje mě víc.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla tichá, doma neviditelná. Máma mi nosila čaj do pokoje a hladila mě po vlasech, ale já jsem cítila jen prázdnotu. Nejhorší byly rodinné oslavy. Všichni příbuzní obdivovali Tomáše – jak je šikovný v hokeji, jak umí vyprávět vtipy. Já seděla v koutě a přemýšlela, jestli by si někdo všiml, kdybych zmizela.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se táty: „Tati, proč máš radši Tomáše?“ Podíval se na mě dlouze a řekl: „To není pravda.“ Ale v jeho očích byla pravda jasně napsaná. Od té doby jsem už nikdy neřekla ani slovo o svých pocitech.

Když mi bylo patnáct, Tomáš udělal průšvih – chytili ho s trávou za školou. Táta běsnil na celý dům, ale nakonec mu zaplatil právníka a všechno zametl pod koberec. Já jsem mezitím dostala stipendium na gympl a přišla domů s dopisem o přijetí. Táta jen mávl rukou: „To je tvoje povinnost.“

Začala jsem trávit víc času venku nebo u kamarádky Jany. U nich doma to vonělo po buchtách a její rodiče se smáli i hádali nahlas – ale vždycky spolu mluvili. Jednou mi Jana řekla: „Ty jsi taková šedá myš doma, ale tady jsi úplně jiná.“ Uvědomila jsem si, že doma vlastně nejsem sama sebou.

Jednoho dne máma onemocněla. Najednou jsme byli doma jen já, táta a Tomáš. Máma ležela v nemocnici a já musela vařit, prát a starat se o domácnost. Táta mi nikdy nepoděkoval. Jen jednou večer přišel do kuchyně a řekl: „Tomáš má zítra zápas, připrav mu svačinu.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „A co já? Nikdy ses mě nezeptal, jak mi je!“ Ale místo toho jsem jen přikývla.

Když se máma vrátila domů, byla slabá a smutná. Seděla jsem s ní u postele a šeptala jí: „Mami, proč mě táta nemá rád?“ Máma mě pohladila po tváři a řekla: „On tě má rád po svém. Ale někdy lidé neumí dávat lásku všem stejně.“

Po maturitě jsem odešla studovat do Brna. Najednou jsem mohla být kým chci – smát se nahlas, zpívat v tramvaji nebo jít na pivo s kamarády. Ale pokaždé když jsem přijela domů na víkend, ta stará bolest se vrátila.

Jednou jsme seděli u stolu – já, táta, Tomáš a máma. Táta vyprávěl o Tomášově nové práci v Praze a jak je na něj pyšný. Já jsem mlčela. Pak se máma zeptala: „A co Lucka? Dostala nabídku na stáž v zahraničí.“ Táta jen pokrčil rameny: „To je fajn.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu a odešla na balkon. Dívala jsem se na noční Brno a přemýšlela: Proč někteří rodiče neumí milovat všechny své děti stejně? Co musí dítě udělat, aby si zasloužilo lásku?

Možná už nikdy nedostanu od táty to uznání, po kterém toužím. Ale naučila jsem se hledat lásku jinde – v přátelstvích, ve své práci i sama v sobě.

Někdy si říkám: Kolik dětí kolem nás prožívá totéž? A kolik z nás si nese tyhle jizvy celý život? Co byste udělali vy na mém místě?