Seděly jsme a plakaly: Příběh dvou zlomených srdcí v jedné rodině

„Mami, proč to bolí tak moc?“ Anička sedí vedle mě na gauči, kolena přitisknutá k hrudi, tvář schovanou v dlaních. Její hlas je tichý, zlomený, a já cítím, jak se mi srdce láme podruhé během dvou dnů. Včera večer jsem dostala zprávu od Petra – po dvaceti letech manželství mi napsal jen krátké: „Omlouvám se, už to dál nejde. Odcházím.“ A dnes ráno jsem našla Aničku v slzách, s mobilem v ruce. Její přítel Tomáš jí poslal zprávu na Instagramu: „Promiň, už tě nemiluju.“

Sedíme tu spolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme ještě před týdnem žily jako rodina. Teď je tu ticho, které dusí. V kuchyni stojí hrnek s nedopitou kávou, kterou jsem si zalila v naději, že mě postaví na nohy. Místo toho mi žaludek svírá úzkost a ruce se mi třesou.

„Aničko,“ začnu opatrně, ale hlas se mi zlomí. „Já taky nevím, proč to bolí. Ale asi proto, že jsme věřily…“ Nedokončím větu. Slzy mi stékají po tvářích a Anička mě obejme. Poprvé za dlouhou dobu cítím, že jsme si navzájem oporou.

Petr byl vždycky tichý typ. Pracoval jako účetní v malé firmě na Pankráci, domů chodil pozdě, ale nikdy jsem si nemyslela, že by mě opustil. Poslední měsíce byl odtažitý, ale připisovala jsem to stresu v práci. Nikdy jsme se nehádali kvůli penězům nebo dětem – aspoň jsem si to myslela. Teď mi hlavou běží tisíc otázek: Má jinou? Udělala jsem něco špatně? Proč mi to neřekl do očí?

Anička je v maturitním ročníku. Tomáše poznala na letním táboře v Orlických horách a od té doby byli nerozluční. Plánovali spolu prázdniny v Chorvatsku, psali si každý večer dlouhé zprávy. A teď… jen pár slov na obrazovce a všechno je pryč.

„Myslíš, že jsme něco udělaly špatně?“ zeptá se Anička tiše. V jejích očích vidím stejný strach a nejistotu, jaký cítím já sama.

„Nevím,“ odpovím upřímně. „Možná jsou někteří lidé prostě zbabělci.“

Dny plynou pomalu. Chodíme kolem sebe po bytě jako stíny. Já se snažím tvářit silně – vařím večeře, peru prádlo, chodím do práce do knihovny na Chodově. Ale když Anička odejde do školy nebo za kamarádkami, sednu si ke kuchyňskému stolu a zírám do prázdna. Všude jsou jeho věci: staré pantofle u postele, holicí strojek v koupelně, hrnek s nápisem „Nejlepší táta“.

Jednou večer přijde Anička domů dřív a najde mě, jak brečím nad jeho starým svetrem. „Mami…“ sedne si ke mně a obejme mě kolem ramen. „Já už nevím, jak dál.“

„Já taky ne,“ přiznám poprvé nahlas. „Ale máme jedna druhou.“

Začínáme spolu víc mluvit. O tom, co nás bolí, co nás děsí i co nás štve. Anička mi vypráví o tom, jak se bojí jít do školy, protože Tomáš je ve stejné třídě a ona neví, jak se mu podívat do očí. Já jí říkám o tom, jak mě děsí představa být sama po dvaceti letech manželství – jak vůbec nevím, kdo vlastně jsem bez Petra.

Jednoho dne přijde Petr pro zbytek svých věcí. Stojí ve dveřích s krabicí a ani se mi nepodívá do očí. „Promiň,“ zamumlá a já cítím vztek i smutek zároveň.

„To je všechno? Po dvaceti letech?“ vyletí ze mě dřív, než si to rozmyslím.

Petr jen pokrčí rameny a rychle zmizí ze dveří. Slyším Aničku plakat ve svém pokoji a mám chuť rozbít všechno kolem sebe.

Začínáme chodit na dlouhé procházky po Hostivařském lesoparku. Mlčíme nebo si povídáme o všem možném – o škole, o práci, o tom, co bychom chtěly změnit. Pomalu se učíme žít bez nich.

Jednou večer sedíme u televize a Anička se zeptá: „Myslíš, že ještě někdy budeme šťastné?“

Dívám se na ni a poprvé po dlouhé době cítím malou jiskřičku naděje. „Možná ne hned… ale věřím tomu.“

Někdy mám pocit, že jsme selhaly jako ženy – že jsme nebyly dost dobré manželky nebo přítelkyně. Ale pak si uvědomím, že jsme silné právě proto, že jsme to zvládly spolu.

Možná je největší odvaha zůstat stát tváří v tvář bolesti a nezhroutit se. Možná je největší síla v tom přiznat si slabost a dovolit si plakat.

A tak se ptám: Je chyba v nás, nebo v těch, kteří odešli? A jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit?