Souhlasila jsem, že u mě bude vnučka bydlet během studií: Teď se cítím jako vetřelec ve vlastním bytě

„Klárko, prosím tě, můžeš na chvíli vypnout tu hudbu? Bolí mě z toho hlava,“ ozvala jsem se z kuchyně, kde jsem se snažila připravit večeři. V odpověď jsem slyšela jen hlasitější basy a smích, který se mísil s cizími hlasy. Bylo mi jasné, že Klárka má zase návštěvu. Můj vlastní obývák byl plný mladých lidí, které jsem sotva znala. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem byla v tom bytě sama a ticho bylo mým jediným společníkem. Tehdy jsem si přála, aby tu někdo byl. Teď jsem si přála, aby byl klid.

Když mi Klárka před rokem volala, že ji přijali na Karlovu univerzitu a jestli by mohla bydlet u mě, neváhala jsem ani minutu. Byla to moje první vnučka, moje radost a pýcha. Vždycky jsme měly zvláštní pouto. Když byla malá, běhala ke mně s rozcuchanými vlasy a v ruce držela kytici kopřiv: „Babi, i tyhle jsou krásné!“ Smála jsem se tehdy a cítila se mladší. Po smrti mého manžela mi právě ona dávala sílu žít dál.

Ale teď? Teď jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním bytě. Klárka se změnila. Už to nebyla ta holčička, která mi šeptala do ucha svá tajemství. Byla dospělá, měla své přátele, svůj svět a já do něj nepatřila. Každý večer někdo zvonil u dveří – Tomáš, její spolužák z filozofie, nebo Jana, která se smála tak nahlas, až mi praskaly nervy. Někdy jsem si připadala jako služka: uklízela jsem po nich talíře, sbírala prázdné hrnky a utírala drobky ze stolu.

Jednou večer jsem se odvážila Klárce něco říct: „Klárko, nemohla bys prosím tě trochu ztišit? A taky bych byla ráda, kdyby ses mě aspoň zeptala, jestli mi nevadí, že tu máš návštěvu.“

Podívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla – podrážděným a vzdorovitým. „Babi, vždyť je to jen pár lidí! Všichni bydlí na kolejích nebo v podnájmu a nemají kde být. Ty jsi vždycky říkala, že mám být pohostinná.“

„To ano,“ povzdechla jsem si, „ale taky bych ráda měla někdy klid. Je to pořád můj byt.“

Zamračila se a odešla do svého pokoje. Dveře za ní hlasitě zapadly. Seděla jsem pak v kuchyni a dívala se na starý hrnek s nápisem „Nejlepší babička“. Připadala jsem si najednou zbytečná.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Klárka byla často pryč – přednášky, semináře, brigáda v kavárně na Vinohradech. Když přišla domů, většinou si nasadila sluchátka nebo telefonovala s někým ze školy. Když jsme spolu jedly večeři, povídala mi o svých studiích a já jí nerozuměla polovině slov: „Babi, dneska jsme rozebírali dekonstrukci textu podle Derridy.“ Přikývla jsem a snažila se tvářit chytře.

Jednoho dne přišla domů pozdě večer. Seděla jsem v křesle a čekala na ni – měla jsem strach, že se jí něco stalo. Když otevřela dveře, byla rozcuchaná a unavená.

„Kde jsi byla? Už je skoro půlnoc!“ vyhrkla jsem.

„Babi! Nejsem malá holka! Byli jsme s kamarády v kině a pak jsme šli na pivo. Vždyť je pátek!“

„Ale mohla bys mi aspoň napsat zprávu…“

„Nemusíš mě pořád hlídat! Já už nejsem dítě!“ zakřičela a zabouchla za sebou dveře od pokoje.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěla jen pomoct! Chtěla jsem být užitečná, chtěla jsem mít někoho blízkého nablízku. Ale místo toho jsem přišla o svůj klid i o pocit domova.

Začala jsem se vyhýbat vlastnímu obýváku. Trávila jsem čas v kuchyni nebo na balkoně s knížkou. Když Klárka nebyla doma, procházela jsem její pokoj – ne abych ji špehovala, ale abych pochopila její svět: plakáty kapel, knihy o filozofii, fotky z výletů s přáteli. Bylo mi smutno.

Jednoho dne přišla Klárka domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a chvíli mlčela.

„Babi… promiň,“ řekla tiše. „Já vím, že to pro tebe není lehké.“

Podívala jsem se na ni a najednou viděla zase tu malou holčičku s kopřivami v ruce.

„Já jen… nechci být sama,“ řekla jsem upřímně.

Klárka mě objala. „Já tě mám ráda, babi. Jenom… potřebuju taky trochu svobody.“

Od té doby jsme si nastavily pravidla: návštěvy jen do deseti večer, společné večeře aspoň dvakrát týdně a každý týden jeden společný film nebo procházka po Praze.

Není to dokonalé. Někdy mám stále pocit, že tu nejsem doma. Ale učím se přijímat změny – i když bolí.

Někdy večer sedím na balkoně a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a potřebou vlastního prostoru? A kolik toho musí člověk obětovat pro štěstí těch druhých?