Táta je hrdina, máma padouch: Příběh jedné rozpadlé rodiny

„Mami, prosím tě, nebuď zase taková! Táta by tohle nikdy neudělal!“ křičí na mě dcera Klára, když jí připomenu, že by mohla aspoň jednou za měsíc přijít na oběd. Stojím v kuchyni panelákového bytu v Brně, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Syn Petr sedí na gauči, dívá se do mobilu a dělá, že neslyší. V tu chvíli mám pocit, že jsem prohrála všechno.

Přitom to nebylo vždycky takhle. Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá a plná ideálů. On byl vtipný, laskavý a všichni ho milovali. Po svatbě jsme dostali malý byt od jeho rodičů a já byla šťastná, že můžu být doma s dětmi. Klára i Petr byli moje všechno. Každý den jsem jim vařila, četla pohádky, brala je do Lužánek nebo na Špilberk. Karel pracoval v IT firmě a často byl pryč, ale když přišel domů, smáli jsme se spolu a plánovali budoucnost.

Jenže pak přišla čtyřicítka a s ní změna. Karel začal chodit domů později, často byl nervózní a odtažitý. Jednou večer jsem našla v jeho kapse lístek do divadla – dvě vstupenky. Když jsem se zeptala, s kým tam byl, jen mávl rukou: „To je služební.“ Ale já už tušila pravdu. O měsíc později mi oznámil, že se zamiloval do jiné ženy – Jany z práce. Prý je to osud a on musí jít za svým štěstím.

Byla jsem v šoku. Děti plakaly, prosily ho, ať zůstane. On ale trval na svém. Rozvod proběhl rychle – Karel měl dobrého právníka a chtěl polovinu bytu. Musela jsem si vzít půjčku, abych ho vyplatila. Najednou jsem byla sama s dvěma puberťáky a dluhy na krku.

Snažila jsem se být silná. Pracovala jsem ve školní jídelně, abych měla čas na děti. Ale oni byli čím dál víc uzavření. Klára začala jezdit k tátovi a jeho nové ženě do jejich moderního domu v Modřicích. Tam měli bazén, nové auto, Jana pekla dorty a Karel byl najednou ten nejlepší táta na světě. Petr tam taky rád jezdil – táta mu koupil nový počítač a bral ho na hokej.

Já byla ta nudná máma s věčně unaveným výrazem a starým bytem. Snažila jsem se jim to vynahradit – pekla jsem jejich oblíbené buchty, šila jim kostýmy na karnevaly, ale nic nepomáhalo. Všechno bylo špatně.

Když děti odmaturovaly, rozhodly se studovat v Praze. Byla jsem pyšná i smutná zároveň. Najednou byl byt prázdný a tichý. Po večerech jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Občas mi zavolali – většinou když potřebovali peníze nebo radu ohledně školy.

Pak přišla nabídka práce v Rakousku – starat se o seniory ve Vídni. Rozhodla jsem se odjet. Chtěla jsem si vydělat peníze na splacení dluhu a možná i trochu zapomenout na samotu. Práce byla těžká, ale kolegyně Alena mi byla oporou. Psala jsem dětem každý týden e-maily, posílala balíčky s čokoládou a pohledy z Vídně.

Po třech letech jsem se vrátila domů s nadějí, že všechno bude lepší. Ale realita byla jiná. Klára už pracovala v Praze jako právnička, Petr měl přítelkyni a bydlel s ní v podnájmu. Když jsem jim volala, byli vždycky zaneprázdnění: „Promiň mami, mám meeting…“, „Teď nemůžu, jedeme na víkend pryč…“

Jednou jsem je pozvala na společný oběd k sobě domů. Uvařila jsem svíčkovou podle receptu mojí maminky, připravila stůl jako za starých časů. Klára dorazila o hodinu později a Petr vůbec nepřišel. Celé jídlo proběhlo v napjatém tichu.

„Mami, proč jsi vlastně odjela? Táta říkal, že jsi nás opustila kvůli penězům,“ řekla najednou Klára.

Zamrazilo mě. „To není pravda! Dělala jsem to pro vás! Chtěla jsem splatit dluhy po rozvodu…“

Klára jen pokrčila rameny: „Táta říká něco jiného.“

V tu chvíli mi došlo, že v jejich očích nejsem ta obětavá matka, ale někdo, kdo je zradil.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Děti mi volají jen zřídka – většinou když potřebují něco vyřešit nebo si postěžovat na život v Praze. O Vánocích přijedou na pár hodin a pak spěchají za tátou do Modřic.

Někdy sedím večer u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde se stala chyba? Proč je pro ně táta hrdina a já padouch? Je možné ještě něco změnit? Nebo už navždy zůstanu jen tou „matkou v pozadí“?

Možná bych měla přestat bojovat o jejich přízeň… Ale jak to udělat? Jak žít dál s pocitem, že všechno dobré bylo zapomenuto?

Řekněte mi – je možné znovu najít cestu ke svým dětem? Nebo už je pozdě?