Ticho mezi námi: Příběh matky a dcery, které rozdělilo nevyřčené

„Kláro, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou! Jen mi napiš, že jsi v pořádku…“ šeptám do tmy, zatímco držím v ruce mobil a sleduju, jak se na displeji znovu objevuje nápis „Žádná odpověď“. Už je to rok. Rok, co moje jediná dcera odešla z našeho bytu na Žižkově a od té doby se mnou nepromluvila jediné slovo. Někdy mám pocit, že se mi to celé jen zdálo – že se každou chvíli otevřou dveře a ona vejde dovnitř s tím svým typickým úsměvem a řekne: „Mami, mám hlad, co máme k večeři?“ Ale dveře zůstávají zavřené. A já zůstávám sama.

Byly jsme si tak blízké. Když byla malá, říkala mi všechno. Smály jsme se spolu u pohádek, povídaly si dlouho do noci o klucích i o škole. Vždycky tvrdila, že jsem její nejlepší kamarádka. A já byla pyšná. Myslela jsem si, že máme vztah, jaký by si přála každá matka s dcerou. Jenže někde se to zlomilo. A já pořád nevím kde.

Vzpomínám si na poslední hádku. Bylo to v kuchyni, mezi špinavým nádobím a hrncem s gulášem. Klára přišla domů pozdě a já na ni čekala s výčitkami. „Myslíš si, že můžeš chodit domů kdy chceš? Nejsi už malá holka!“ vyjela jsem na ni. Ona jen protočila oči: „Mami, je mi dvacet! Nejsem dítě!“ A pak dodala tišeji: „Nikdy mě neposloucháš…“ V tu chvíli jsem ji přerušila: „Poslouchám tě pořád! Ale ty mě nerespektuješ.“ Odešla do svého pokoje a druhý den ráno už byla pryč. Na stole nechala jen krátký vzkaz: „Potřebuju čas.“

Od té doby je ticho. Zkoušela jsem všechno – volat jí, psát zprávy, posílat jí balíčky s oblíbenými sušenkami. Nic. Jen občas zahlédnu na Facebooku její fotku z nějakého koncertu nebo výletu s kamarády. Vypadá šťastně. Ale beze mě.

Moje sestra Jana mi říká: „Nech ji být, ona se ozve, až bude chtít.“ Ale jak mám být klidná? Každý den se ptám sama sebe: Co jsem udělala špatně? Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem jí víc naslouchat? Nebo jí dát víc volnosti? Všichni kolem mě mají děti, které se vracejí domů na nedělní obědy, volají svým rodičům, když potřebují radu nebo jen tak prohodit pár slov. Já mám ticho.

Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdybychom si mohly všechno vyříkat. Seděly bychom spolu u stolu v kuchyni, pila bychom kafe a smály se jako dřív. Řekla bych jí: „Promiň, jestli jsem tě někdy dusila nebo ti nerozuměla.“ A ona by mi odpověděla: „Mami, já tě mám pořád ráda.“ Ale vím, že realita je jiná. Možná už nikdy nebude chtít slyšet moje omluvy.

Jednou jsem ji zahlédla v tramvaji číslo 9. Seděla u okna s nějakým klukem, smála se a vypadala spokojeně. Chtěla jsem za ní jít, ale něco mě zastavilo. Strach? Hrdost? Nebo jen vědomí, že bych jí mohla ublížit ještě víc? Celou cestu domů jsem brečela.

Moje máma mi říkávala: „Děti nejsou naše majetek.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď už vím, jak moc měla pravdu. Klára má právo žít svůj život po svém. Ale proč to musí znamenat úplné ticho?

Někdy mám vztek – na ni i na sebe. Proč mi nemůže aspoň napsat? Proč já nedokážu přijmout její rozhodnutí? Jindy cítím jen prázdnotu a smutek. Všude kolem mě jsou její věci – staré fotky na poličce, její oblíbený hrnek s kočkou, knížky rozházené po pokoji. Nemám sílu je uklidit.

Před týdnem jsem potkala její kamarádku Lucii v obchodě. „Klára se má dobře,“ řekla mi opatrně. „Pracuje v kavárně na Letné a bydlí s kamarádkou.“ Chtěla jsem vědět víc – jestli je šťastná, jestli na mě někdy myslí… Ale Lucie jen pokrčila rameny: „Potřebuje čas.“

Možná je to opravdu tak jednoduché – potřebuje čas. Ale co když ten čas nikdy neskončí? Co když už nikdy nebudeme jako dřív?

Každý večer zapaluju svíčku u okna a doufám, že ji jednou uvidím stát před domem. Že zazvoní a řekne: „Mami, můžeme si promluvit?“ Zatím je tu jen ticho.

Možná jste někdo zažil něco podobného. Jak jste to zvládli? Má smysl čekat? Nebo bych měla jít dál a naučit se žít bez ní?