„Vím, že jsem byla špatná matka.“ Přišla jsem za synem, ale on řekl: „Nemám matku“ a odešel. Můj příběh o vině, lásce a naději na odpuštění

„Mami, proč jsi mě opustila?“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem stála na chodbě paneláku v Brně, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Bylo to poprvé po deseti letech, co jsem měla odvahu přijít za svým synem. Věděla jsem, že mě nenávidí. Věděla jsem, že jsem mu ublížila. Ale stejně jsem doufala, že mi odpustí.

Když byl Tomáš malý, jeho otec Petr nás opustil. Bylo mu sotva tři roky. Zůstala jsem sama s dítětem a dluhy po Petrovi. Práce v supermarketu na pokladně nestačila ani na nájem, natož na školku nebo kroužky. Moje máma, Tomášova babička, mi tehdy řekla: „Jestli chceš, aby měl Tomáš lepší život, musíš něco změnit.“

A tak jsem odjela do Německa dělat pečovatelku k jedné staré paní. Slíbila jsem si, že to bude jen na rok. Jenže rok se změnil ve dva, pak ve tři… A najednou bylo deset let pryč. Tomáš mezitím vyrostl. Vychovávala ho babička. Učila ho básničky do školky, připravovala ho do první třídy, chodila s ním na rodičovské schůzky. Já posílala peníze a občas volala přes Skype. Vždycky mi říkal: „Ahoj mami,“ ale v očích měl prázdno.

Pamatuju si jeden telefonát před jeho desátými narozeninami:

„Mami, přijedeš?“

„Nemůžu, Tomáši. Paní Müllerová je nemocná… Ale pošlu ti dárek!“

„Já nechci dárek. Chci tebe.“

Tenkrát jsem brečela celou noc. Ale stejně jsem zůstala v Německu. Peníze byly potřeba – na nové boty, na školní výlet, na kroužky… Říkala jsem si, že až bude Tomáš větší, pochopí to.

Jenže nepochopil.

Když mi máma před rokem volala, že je nemocná a už se o Tomáše nemůže starat, věděla jsem, že musím domů. Koupila jsem si jízdenku na RegioJet a celou cestu z Mnichova do Brna jsem přemýšlela, co mu řeknu.

Stála jsem před jeho dveřmi a slyšela jeho kroky. Otevřel mi kluk s tmavými kruhy pod očima a pohledem dospělého muže.

„Ahoj Tomáši,“ zašeptala jsem.

Mlčel.

„Přišla jsem… omluvit se. Vím, že jsem ti ublížila.“

„Nemám matku,“ řekl tiše a zabouchl mi dveře před nosem.

Zůstala jsem stát na chodbě jako opařená. Slyšela jsem za dveřmi babiččin hlas: „Tomáši, ona je pořád tvoje máma…“

„Ne! Máma je někdo, kdo je s tebou, když jsi nemocný! Kdo tě učí jezdit na kole! Kdo tě obejme, když máš strach! Ona tu nebyla nikdy!“

Sklouzla jsem po zdi na zem a rozbrečela se jako malá holka.

Celé týdny jsem se snažila navázat kontakt. Psala jsem mu zprávy, volala… Nic. Babička mi říkala: „Musíš být trpělivá. On tě potřebuje víc, než si myslí.“

Začala jsem chodit do práce v místní pekárně. Každé ráno jsem mu nechávala na stole housku s máslem a lístek: „Dobré ráno! Máma.“ Vždycky ji nechal netknutou.

Jednou večer jsem slyšela jeho pláč za dveřmi pokoje. Chtěla jsem vejít, obejmout ho… Ale bála jsem se.

Jednoho dne přišel domů pozdě večer. Byl celý promočený od deště.

„Kde jsi byl?“ zeptala jsem se opatrně.

„U Honzy. Jeho máma mu pekla bábovku…“

„Chceš taky bábovku?“ nabídla jsem nejistě.

„Nechci nic od tebe,“ zavrčel a zabouchl se v pokoji.

Začala jsem chodit k psycholožce. Řekla mi: „Musíte mu dát čas. Ale hlavně musíte odpustit sama sobě.“

Ale jak mám odpustit sama sobě? Jak mám žít s tím vědomím, že jsem svého syna zradila?

Jednou ráno přišel Tomáš do kuchyně a našel mě u stolu s hlavou v dlaních.

„Proč pořád brečíš?“ zeptal se nečekaně.

„Protože tě mám ráda a nevím, jak ti to dokázat,“ vzlykla jsem.

Chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Kdybys mě měla ráda, nikdy bys neodjela.“

Nevěděla jsem, co říct.

Dnes je Tomášovi sedmnáct. Pořád spolu moc nemluvíme. Ale už si občas vezme tu housku s máslem. Občas se zeptá: „Jak bylo v práci?“ nebo „Máš nějaký plán na víkend?“ Je to málo? Možná ano… Ale pro mě je to začátek.

Každý den si kladu otázku: Může mi někdy odpustit? A hlavně – dokážu já někdy odpustit sama sobě? Co byste udělali vy na mém místě?