Vyhodila jsem syna a jeho ženu z domu: Konečně jsem pochopila, jak moc jsem žila ve vině a jak to všichni využívali

„Mami, proč jsi zase koupila to levné mléko? Vždyť víš, že malý má radši to dražší!“ ozvalo se z kuchyně. Tomášův hlas byl podrážděný, jako už tolikrát za poslední měsíce. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Neodpověděla jsem hned. Věděla jsem, že když něco řeknu, bude to špatně. Když mlčím, je to taky špatně.

Tomáš s Janou se ke mně nastěhovali před půl rokem. Prý jen na pár týdnů, než najdou něco vlastního. Ale týdny se změnily v měsíce a já měla pocit, že můj byt na pražském sídlišti už není můj. Všude byly jejich věci – dětské hračky, Janiny kosmetické taštičky, Tomášovy krabice s elektronikou. Já se krčila v rohu obýváku a snažila se být neviditelná.

„Mami, slyšíš mě vůbec?“ Tomáš stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok. „To je fakt jedno, co koupíš? Nebo už na nás kašleš?“

„Ne, Tomáši,“ zašeptala jsem. „Jen jsem… zapomněla.“

Jana seděla u stolu a ani nezvedla oči od mobilu. „To je pořád dokola,“ zamumlala. „Kdybychom měli vlastní byt, nemuseli bychom tohle řešit.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat bodavou bolest v zádech. Vždycky jsem si myslela, že když budu pomáhat, bude mě rodina mít ráda. Že když budu vařit, prát a platit účty, budu dobrou mámou. Ale čím víc jsem dělala, tím víc si brali.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Zůstali jsme sami. Dělala jsem dvě práce, abychom měli na nájem a školku. Nikdy jsem si nestěžovala – aspoň ne nahlas. Ale v noci jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe, jestli to zvládnu.

Teď byl Tomáš dospělý muž s vlastní rodinou. A přesto se ke mně choval jako rozmazlený kluk. Jana byla ještě horší – nikdy mi nepoděkovala za večeři nebo za to, že hlídám jejich syna Filípka. Jen si stěžovala: že je tu málo místa, že je tu hluk z ulice, že nemáme myčku.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Sousedka paní Novotná věšela prádlo na vedlejším balkoně a tiše si zpívala. Záviděla jsem jí ten klid. Najednou mi došlo, že už nejsem šťastná. Že žiju život někoho jiného.

Další den ráno přišla Jana do kuchyně a začala si stěžovat na moje kafe: „Tohle je fakt hnusný! Nemáš aspoň kapsle?“

„Jano,“ řekla jsem tiše, „tohle je všechno, co mám.“

„No jo,“ protočila oči a odešla.

Večer přišel Tomáš domů pozdě a začal na mě křičet kvůli nějaké hlouposti – prý jsem mu omylem vyprala tričko s jeho oblíbeným potiskem na šedesátku místo na třicet. „Ty to děláš schválně? Nebo jsi už tak mimo?“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Dost!“ vykřikla jsem tak nahlas, až Filípek začal plakat v ložnici. „Už toho mám dost! Tohle není váš hotel! Já nejsem vaše služka!“

Tomáš ztuhl a Jana na mě vytřeštila oči.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Tomáš.

„Chci tím říct,“ třásl se mi hlas, „že si musíte najít vlastní bydlení. Do konce měsíce chci mít byt zpátky jen pro sebe.“

Následovalo ticho. Pak Jana začala brečet: „To nemyslíš vážně! Kam máme jít? Máme malý dítě!“

Tomáš se rozkřičel: „Po všem, co jsme pro tebe udělali? Ty nás vyhazuješ?“

„Co jste pro mě udělali?“ zeptala jsem se tiše. „Jen berete a berete… Nikdy jste mi nepoděkovali ani za večeři.“

Tomáš mlčel. Pak práskl dveřmi a odešel.

Celou noc jsem nespala. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň se mi ulevilo – poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že dýchám.

Další týdny byly peklo. Tomáš s Janou byli naštvaní, vyhýbali se mi nebo na mě byli nepříjemní. Ale hledali si byt a nakonec našli malý podnájem v Modřanech.

Když odcházeli, Filípek mě objal kolem krku: „Babičko, přijdeš za mnou?“ Rozbrečela jsem se.

Zůstala jsem sama v tichém bytě. První dny byly těžké – chyběl mi ruch i Filípkův smích. Ale pak jsem začala znovu žít: chodila jsem s paní Novotnou na procházky, četla knihy a konečně si koupila novou kávu jen pro sebe.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň.“

Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Já taky promiň. Ale musela jsem to udělat.“

Dnes už vím, že vina není láska a sebeobětování není povinnost. Kolik z nás žije ve stínu viny jen proto, aby nás někdo měl rád? A kolik z nás dovolí druhým, aby toho využívali?

Možná nejsem dokonalá máma… Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Co myslíte – je správné postavit se vlastní rodině? Nebo bych měla být trpělivější? Jak byste se zachovali vy?