Zachycená v pasti: Jak mi pomoc synovi a jeho ženě obrátila život naruby

„Mami, už toho bylo dost! Nemůžeš nám pořád zasahovat do života!“ křičel na mě Tomáš, můj jediný syn, zatímco jeho žena Petra stála opodál se založenýma rukama a pohledem, který by dokázal roztrhnout skálu. Stála jsem v jejich obýváku, v ruce tašku s domácí buchtou, kterou jsem upekla, protože vím, že Tomáš ji má rád od dětství. Ale tentokrát jsem nebyla vítaná.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždyť já jsem pro něj žila! Když byl malý, nespala jsem celé noci, když měl horečku. Když byl puberťák a začal chodit domů pozdě, šedivěla jsem strachy. A když mi oznámil, že se stěhuje za Petrou do Prahy, snažila jsem se nebrečet před ním, i když jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus duše.

Ale teď? Teď jsem byla ta špatná. Ta, která se plete do cizích věcí. Ta, která nemá právo říkat svůj názor. „Jano, prosím tě, už běž domů,“ řekla Petra tiše, ale rozhodně. „Potřebujeme klid.“

Vyšla jsem ven do studeného listopadového večera a slzy mi tekly po tvářích. Vždyť já jim chtěla jen pomoct! Věděla jsem, že mají finanční problémy – Tomáš přišel o práci v bance a Petra na mateřské s malou Aničkou sotva vycházela s penězi. Nabídla jsem jim, že jim budu hlídat Aničku, aby Petra mohla na brigádu. Zaplatila jsem jim nájem na tři měsíce. A teď? Teď jsem byla přítěž.

Doma v paneláku na Žižkově jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Tomáš jako malý kluk v modrých teplákách, jak běží po hřišti. Já s ním na dovolené v Krkonoších. Všechno to bylo tak dávno…

Začala jsem si uvědomovat, že jsem celý život žila jen pro něj. Po smrti manžela před deseti lety byl Tomáš moje všechno. V práci v knihovně jsem byla spíš tichá myš; doma jsem žila pro jeho radost a úspěchy. Když si našel Petru, snažila jsem se být nejlepší tchyně na světě. Ale nikdy jsem jí nebyla dost dobrá.

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná: „Jano, pojďte na kafe. Už vás dlouho nevidím mezi lidmi.“ A tak jsem šla. Seděly jsme v její kuchyni a ona mi vyprávěla o svých vnoučatech, jak jezdí na chalupu a jak jí dcera volá každý den. „A co Tomáš?“ zeptala se mě opatrně.

„Nevím… asi už mě nepotřebuje,“ řekla jsem tiše.

Paní Novotná mě pohladila po ruce: „Děti si musí žít svůj život. Vy taky.“

Začala jsem chodit na procházky do parku Parukářka. Pozorovala jsem lidi – mladé maminky s kočárky, staré páry na lavičkách, děti hrající si na hřišti. Najednou mi došlo, jak moc mi chybí vlastní život. Vždyť já už ani nevím, co mám ráda! Kdy naposledy jsem byla v kině? Kdy naposledy jsem si koupila něco jen tak pro radost?

Jednoho dne mi volal Tomáš: „Mami… promiň za ten poslední výstup. Byli jsme s Petrou ve stresu.“ Jeho hlas zněl unaveně a zlomeně.

„To nic,“ odpověděla jsem tiše.

„Mami… mohl bych tě poprosit… potřebovali bychom ještě půjčit peníze na nájem.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Tomáši,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív, „já už nemůžu pořád jen dávat. Musíš to zvládnout sám.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… já nevím jak,“ zašeptal.

„Musíš se to naučit,“ řekla jsem a položila telefon.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli nejsem špatná matka. Ale pak mi došlo – vždyť já ho tím chráním! Musí se naučit postavit se na vlastní nohy.

Další týdny byly těžké. Tomáš se mnou skoro nemluvil. Petra mi poslala strohou SMS: „Děkujeme za všechno, ale teď už to zvládneme sami.“

Začala jsem chodit do kurzu keramiky v komunitním centru. Poprvé po letech jsem měla pocit, že dělám něco jen pro sebe. Seznámila jsem se s panem Karlem – vdovcem z vedlejšího domu. Povídali jsme si o knížkách a o tom, jak je těžké být sám.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… našel jsem práci ve skladu. Není to žádná sláva, ale aspoň něco.“

„Jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem mu upřímně.

„Mami… promiň za všechno.“

„To nic, hlavně že jste v pořádku.“

A tak jsme si k sobě zase našli cestu – pomalu a opatrně.

Dnes už vím, že nemůžu žít jen pro druhé. Že musím myslet i na sebe. Ale někdy večer si stejně položím otázku: Udělala bych to znovu? Obětovala bych všechno pro štěstí svého dítěte? Nebo bych měla víc myslet na sebe?

Co byste udělali vy? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a vlastním životem?