Závěť na nočním stolku: Odpustit mámě je těžší, než jsem čekala

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem do ticha její ložnice, když jsem v ruce svírala ten jediný list papíru. Déšť bubnoval na parapet a já cítila, jak se mi třesou ruce. Na nočním stolku, mezi krémem na ruce a starou knihou od Hrabala, ležela mámina závěť. A v ní bylo jasně napsáno: vše připadá mé sestře Janě. Ani slovo o mně. Ani zmínka. Jen Jana.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Máma nás vždycky vychovávala stejně, nikdy nedělala rozdíly. Když jsme byly malé a hádaly se o poslední kousek bábovky, rozkrojila ho přesně napůl. Když jsme chtěly na střední do Prahy, obě jsme dostaly stejnou podporu. A teď? Teď jsem byla v jejích očích neviditelná.

„To bude nějaký omyl,“ šeptala jsem si pro sebe, ale v hlavě mi už běžely všechny ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že Jana je přece jen o něco blíž máminu srdci. Vždycky byla ta klidnější, ta, která zůstala doma, když já odešla do Brna studovat. Ta, která mámě pomáhala s nákupem a chodila s ní na hřbitov za tátou. Já jsem byla ta, co pořád spěchá, co má vlastní život a čas na rodinu si hledá jen těžko.

Když jsem tu noc nemohla usnout, přehrávala jsem si v hlavě všechny naše rozhovory. „Víš, Lucko,“ říkávala mi máma, „každý máme svůj osud.“ Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Teď mi to znělo jako výčitka.

Druhý den ráno jsem zavolala Janě. „Našla jsem máminu závěť,“ řekla jsem jí bez pozdravu.

Chvíli bylo ticho. Pak Jana tiše odpověděla: „Já o tom nevěděla. Přísahám.“

„A proč myslíš, že to udělala?“ ptala jsem se zoufale.

Jana mlčela. „Možná… možná proto, že věděla, že já tu zůstanu. Že ty už máš svůj život jinde.“

Ta slova mě bodla do srdce. Byla pravdivá? Byla jsem opravdu tak vzdálená? Vzpomněla jsem si na poslední Vánoce, kdy jsem přijela až na Štědrý den večer a odjela hned po snídani. Máma se tehdy usmívala, ale v očích měla smutek.

Týdny plynuly a já se s mámou skoro nebavila. Když mi volala, zvedla jsem telefon jen ze slušnosti. Vždycky jsem byla stručná a rychle končila hovor. Máma to cítila. Jednou mi napsala dlouhou esemesku: „Lucko, prosím tě, nezlob se na mě. Všechno má svůj důvod.“ Ale já jí neodpověděla.

Jednoho dne mě Jana pozvala na kávu do kavárny U Tří lvů. Seděla už u okna a nervózně míchala cukr v hrnku.

„Lucko, nemůžeš to mámě odpustit?“ zeptala se tiše.

„Jak bych mohla? Vždyť mě úplně vymazala ze svého života!“ vyhrkla jsem.

Jana se na mě podívala smutnýma očima. „Ale ona tě miluje. Jen… možná chtěla mít jistotu, že já tu nezůstanu sama.“

Zamyslela jsem se. Opravdu bych chtěla všechno nechat Janě? Dům v Poličce, zahradu plnou šeříků a starý klavír? Já bych stejně všechno prodala nebo pronajala. Jana by tam žila dál.

Ale pocit křivdy ve mně zůstal. Nedokázala jsem si představit, že bych mámě odpustila.

Jednoho večera mi přišla zpráva: „Lucko, přijď prosím za mnou domů.“ Bylo už pozdě, ale něco mě donutilo jít.

Máma seděla v kuchyni u stolu a před sebou měla hrnek čaje.

„Lucko,“ začala opatrně, „vím, že jsi našla tu závěť.“

Jen jsem přikývla.

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ řekla tiše. „Vím, že jsi silná a zvládneš se o sebe postarat. Jana je jiná… potřebuje jistotu.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já nepotřebuju nic? Ani trochu lásky?“

Máma se rozplakala. „Ty jsi moje dcera a vždycky budeš. Ale někdy musíme udělat rozhodnutí, která nejsou spravedlivá pro všechny.“

Seděla jsem tam dlouho a dívala se na ni. Chtěla jsem jí odpustit, ale nešlo to.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S mámou se vídáme méně často a naše rozhovory jsou opatrné a krátké. Jana se snaží být prostředníkem, ale napětí mezi námi visí ve vzduchu jako těžký závoj.

Někdy si říkám: Je možné odpustit člověku, který vám zlomil srdce – i když to udělal z lásky? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?