„Anna, odteď budeš spát v kuchyni” – Příběh matky ve vlastním domě

„Mami, odteď budeš spát v kuchyni. Potřebujeme tvůj pokoj pro malého.”

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna. Stála jsem uprostřed našeho bytu v Praze na Proseku, v ruce hrnek s vlažným čajem, a dívala se na svého syna Petra. Jeho žena Jana stála za ním, ruce založené na prsou, pohled upřený do země. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět.

„Ale Petře… vždyť já… vždyť je to můj pokoj,” zašeptala jsem. Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se nebrečet. Vždyť jsem celý život byla silná – kvůli Petrovi i jeho sestře Lucii. Vždycky jsem všechno zvládla sama. Po smrti manžela jsem dům udržovala, chodila do práce, šetřila každou korunu, aby děti měly všechno, co potřebují.

Petr se na mě ani nepodíval. „Mami, vždyť víš, že to není navždy. Jen dokud bude malý potřebovat svůj prostor. V kuchyni máš gauč, tam to zvládneš.”

Jana přikývla. „A my potřebujeme trochu soukromí. Je to pro všechny lepší.”

V tu chvíli jsem si připadala jako host ve vlastním domě. Dům, který jsme s manželem postavili vlastníma rukama. Dům, kde jsem každý kout znala nazpaměť, kde jsem utírala dětem slzy a pekla bábovky k narozeninám.

Když jsem si večer balila věci do igelitové tašky – protože na víc už nebylo místo – slyšela jsem z vedlejšího pokoje smích svého vnuka Filípka. Bylo mu pět a byl to jediný člověk v domě, který mě ještě objal bez podmínek.

„Babičko, proč si bereš věci?” zeptal se mě tiše.

Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech. „Jen si trochu přestěhuju věci, zlatíčko.”

„Budeš spát u mě?”

Zavrtěla jsem hlavou. „Budu spát v kuchyni.”

Filípek se zamračil. „Ale tam je zima!”

„Neboj se o mě,” zalhala jsem a polkla slzy.

První noc v kuchyni byla nejhorší. Lednice tiše bzučela, z okna táhl chlad a já se snažila usnout na tvrdém gauči pod starou dekou. Slyšela jsem kroky z chodby – Petr šel do koupelny a ani se nezastavil. Jana zavírala dveře od svého nového pokoje.

Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme byli všichni spolu u jednoho stolu. Kdy jsme si povídali o škole, o práci, o životě. Teď už se mnou nikdo nemluvil déle než pár minut. Byla jsem tu jen proto, abych vařila, prala a hlídala Filípka.

Jednou večer přišla Lucie na návštěvu. Seděla naproti mně v kuchyni a dívala se na mě s obavami.

„Mami, proč spíš tady?”

Pokrčila jsem rameny. „Potřebují pokoj pro Filípka.”

Lucie sevřela rty. „Tohle není fér. Vždyť jsi jim dala všechno.”

„Jsou mladí… mají své starosti,” snažila jsem se ji uklidnit.

Lucie ale zavrtěla hlavou. „Tohle není omluva.”

Dlouho jsme mlčely. Pak Lucie vstala a objala mě pevněji než kdy dřív.

Další týdny byly jako zlý sen. Každý den začínal brzy ráno – vařila jsem snídani, chystala svačiny, uklízela celý byt. Jana byla často podrážděná a dávala mi najevo, že jí překážím.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi:

„Proč tu pořád je? Nemůžeme ji poslat do domova?”

„Jano, to nejde… je to moje máma.”

„Ale vždyť už nic nedělá! Jenom tady sedí a zabírá místo.”

V tu chvíli mi srdce puklo. Já už nic nedělám? Já, která jim každý den vařím a peru? Já, která tu byla vždycky pro ně?

Začala jsem si všímat maličkostí – Jana mi schovávala oblíbený hrnek, Petr zapomínal na moje narozeniny. Filípek byl jediný důvod, proč jsem ještě ráno vstávala z postele.

Jednou přišel za mnou do kuchyně s obrázkem: „Babičko, nakreslil jsem tě!”

Na papíře byla postava s velkým srdcem a úsměvem.

„Ty jsi moje nejlepší kamarádka,” řekl.

Objala jsem ho a rozplakala se.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli mám právo tu zůstávat. Jestli bych neměla odejít – najít si malý byt nebo jít do domova důchodců. Ale kde bych vzala peníze? Celý život jsem dávala stranou pro děti.

Jednoho dne přišla Lucie znovu. Tentokrát byla rozhodnutá.

„Mami, pojď bydlet ke mně. Mám malý pokojík navíc. Nebude to luxusní, ale budeš tam mít klid.”

Dlouho jsem váhala. Nechtěla jsem být nikomu na obtíž – ani Lucii ne.

Ale když jsem další noc slyšela Janu říkat Petrovi: „Už ji tu nechci,” rozhodla jsem se.

Ráno jsem sbalila pár věcí do kufru a šla za Lucií.

Petr mě ani nevyprovodil ke dveřím.

Teď sedím u Lucie v malém bytě na Žižkově. Je tu ticho a klid. Lucie mi každý den říká, že mě má ráda. Filípek mi občas volá a ptá se, kdy přijdu na návštěvu.

Občas přemýšlím: Kde se stala chyba? Proč je tak těžké být matkou i ve stáří? A co byste udělali vy na mém místě?