Auto na mé jméno: Když rodinná laskavost zničí vztahy i sny

„To nemyslíš vážně, Tomáši! Další pokuta? Tentokrát za rychlost v centru Prahy? Vždyť už je to třetí za poslední měsíc!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v ruce svírala obálku s červeným pruhem. V kuchyni voněla káva, ale v žaludku mi ležela tíha, která se nedala spláchnout ani litrem silného turka.

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že stojí někde v dílně, ruce špinavé od oleje, a přemýšlí, jak mi to zase vysvětlit. „Lucko, já to zaplatím, fakt. Jen teď nemám… víš, jak to mám s tou Alenou. Rozvod, alimenty, všechno na mě padá. Prosím tě, vydrž ještě chvíli.“

Vzpomněla jsem si na ten den před půl rokem. Seděli jsme spolu na úřadě, on nervózně podupával nohou a já podepisovala papíry. „Je to jen na pár měsíců,“ sliboval tehdy. „Alena by mi auto vzala, kdyby zjistila, že je na mě. Ty jsi jediná, komu věřím.“

Byla jsem pyšná, že mu můžu pomoct. Vždyť jsme byli vždycky ti dva proti světu – od dětství, kdy jsme spolu stavěli bunkry v lese za domem v Berouně. Jenže teď už jsme nebyli děti a svět byl mnohem složitější.

První pokuta přišla hned za týden. Pak další a další. Tomáš mi pokaždé slíbil, že to vyřeší. Jenže místo toho přišlo upomínání od pojišťovny – povinné ručení nezaplaceno tři měsíce. Exekuce hrozila už i mně.

„Lucko, já to zvládnu! Jen teď nemám ani na nájem. Alena mě ždíme do poslední koruny,“ volal mi jednou večer, když jsem seděla s mamkou u televize. Mamka se na mě podívala přes brýle a tiše řekla: „Neměla jsi do toho lézt. Tomáš je hodnej kluk, ale vždycky byl lehkomyslnej.“

Začala jsem se hádat s přítelem Petrem. „Proč pořád řešíš jeho problémy? On tě jen využívá! My chceme hypotéku a ty máš kvůli němu záznam v registru dlužníků!“ vyčetl mi jednou v afektu.

Cítila jsem se rozpolcená. Na jedné straně bratr, kterého jsem milovala a chtěla chránit, na druhé vlastní život, sny o rodině a domově. Každý den jsem se budila s úzkostí – co přijde dnes? Další pokuta? Dopis od exekutora?

Jednoho dne mi volali z banky: „Slečno Nováková, vaše žádost o hypotéku byla zamítnuta kvůli negativnímu záznamu.“

Zhroutila jsem se na židli a rozbrečela se. Petr mě objal, ale cítila jsem mezi námi napětí jako nikdy předtím.

Rozhodla jsem se Tomášovi zavolat a všechno mu říct narovinu.

„Tomáši, už to nejde dál! Kvůli tobě nemůžu mít vlastní bydlení! Musíš si auto přepsat zpátky na sebe nebo ho prodat!“

Chvíli bylo ticho. Pak zašeptal: „Takže už pro tebe nic neznamenám? Jenom problém?“

„To není pravda! Ale já už nemůžu dál nést tvoje chyby!“

Ten den jsme spolu mluvili naposledy několik týdnů. Mezitím přišel dopis od exekutora – blokace účtu kvůli nezaplacenému povinnému ručení.

Musela jsem si půjčit peníze od rodičů, abych vůbec mohla zaplatit nájem a jídlo. Petr byl čím dál víc odtažitý.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotku – já a Tomáš na kolech u Berounky. Slzy mi tekly po tváři.

Nakonec Tomáš auto prodal – za směšnou cenu, aby splatil alespoň část dluhů. Já ale přišla o důvěru v něj i v sebe.

Petr odešel za jinou ženou – prý potřebuje někoho, kdo umí říct ne.

Dnes už mám nový život, ale jizvy zůstaly. S Tomášem se vídáme jen zřídka – mezi námi je zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

Někdy si říkám: Stojí rodinná loajalita za tohle všechno? Kde je hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? Co byste udělali vy na mém místě?