„Až dostaneš důchod, zůstanu s tebou“: Příběh jedné babičky a jejího vnuka

„Až dostaneš důchod, babi, tak už nemusím do práce a zůstanu s tebou doma, jo?“ Tomáš seděl u stolu, v ruce mobil, ani se na mě nepodíval. V tu chvíli mi v hrudi něco bolestivě škublo. Bylo pondělní ráno, venku mrholilo a já už od pěti vařila jeho oblíbenou krupicovou kaši, aby měl sílu do školy. Ale on měl oči jen pro displej a v hlavě zřejmě jedinou myšlenku – peníze.

„Tomáši, proč bys měl zůstávat doma kvůli mému důchodu?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zazněl smutek. Vzhlédl, pokrčil rameny a řekl: „No, když budeš mít víc peněz, tak už nebudu muset chodit na brigádu. Stejně je to otrava.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že pro něj znamenám víc než jen bankomat. Když jeho maminka – moje dcera Jana – odešla před třemi lety pracovat do Německa jako zdravotní sestra, slíbila jsem jí, že se o Tomáše postarám. Bylo mu tehdy dvanáct a já doufala, že mu nahradím mámu i tátu, kteří se rozvedli ještě dřív, než začal chodit do školy.

První rok byl těžký pro oba. Tomáš se stýskal po mámě, často brečel v noci do polštáře. Já mu četla pohádky, pekla buchty a snažila se být trpělivá. Postupně se ale změnil. Začal být uzavřený, trávil hodiny na internetu a s kamarády venku. Když jsem se ptala na školu, odpovídal jednoslovně. A teď… teď už mě viděl jen jako zdroj peněz.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Dělám v místní knihovně na poloviční úvazek – důchod mi začne chodit až za půl roku. Cestou jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Boženko, jak se má Tomáš? Už je to velký chlap!“ usmála se na mě.

„Roste jako z vody,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt slzy.

V knihovně jsem nemohla myslet na nic jiného než na Tomášova slova. Co když jsem selhala? Co když jsem mu nedala dost lásky? Nebo je to dnešní dobou? Všichni mladí myslí jen na peníze…

Odpoledne jsem doma našla Tomáše s kamarádem Petrem. Smáli se nad videi na YouTube a v pokoji byl nepořádek. „Tomáši, můžeš mi pomoct s nákupem?“ zeptala jsem se opatrně.

„Teď nemůžu, babi. Hrajem,“ odsekl.

Petr se na mě podíval a tiše řekl: „Dobrý den.“ Aspoň někdo měl slušnost.

Večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a přemýšlela, jestli mám Janě zavolat. Ale ona má dost starostí – dvanáctihodinové směny v nemocnici, posílá nám každý měsíc peníze… Nechtěla jsem ji zatěžovat.

Další dny byly podobné. Tomáš chodil domů později a později, někdy ani neřekl, kde byl. Jednou přišel s novými botami značky Nike. „Kde jsi na to vzal?“ zeptala jsem se.

„To je moje věc,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře.

Začala jsem mít strach. Co když dělá něco špatného? Co když krade nebo bere drogy? V noci jsem nemohla spát a přehrávala si v hlavě všechny možné scénáře.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně domů. Přijela na víkend překvapit nás oba. Tomáš byl zrovna pryč. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí všechno řekla – o jeho chování, o penězích i o svých obavách.

Jana mě objala: „Mami, nezlob se na něj. Je to těžké období. Ale musí pochopit, že peníze nejsou všechno.“

Když se Tomáš večer vrátil, čekaly jsme na něj obě. Jana ho objala a pak mu vážně řekla: „Tomáši, babička pro tebe dělá první poslední. Nemůžeš ji brát jako bankomat.“

Tomáš chvíli mlčel a pak vybuchl: „Vy tomu nerozumíte! Všichni mají lepší věci než já! Máma je pryč, táta mě nechce… aspoň ty prachy mi můžete dát!“

V tu chvíli mi došlo, jak moc je zraněný. Nešlo jen o peníze – chtěl zaplnit prázdnotu po rodině věcmi. Rozplakala jsem se: „Tomáši, já tě mám ráda… ale nevím, jak ti pomoct.“

Jana ho vzala za ruku: „Musíme spolu mluvit častěji. A ty musíš pochopit, že láska není o penězích.“

Nebylo to jednoduché. Další týdny byly plné hádek i ticha. Ale začali jsme spolu chodit na procházky, vařit společně večeře a povídat si o obyčejných věcech. Pomalu se mezi námi něco změnilo.

Dnes už vím, že vztahy nejsou nikdy jednoduché – zvlášť když chybí jeden rodič a druhý je daleko za hranicemi. Ale pořád si kladu otázku: Udělala jsem pro Tomáše dost? Nebo jsme už ztracená generace, která neumí najít cestu k vlastním dětem?

Co myslíte vy? Dá se ještě napravit vztah mezi babičkou a vnukem v dnešní uspěchané době?