Babčo, proč jsi pořád smutná?

„Babčo, proč jsi pořád smutná?“

Ta věta mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Stála přede mnou malá Anička, s pusou umazanou od jahodového džemu, v ruce držela svou oblíbenou panenku s utrženou nohou a její velké modré oči se do mě vpíjely s dětskou upřímností. Nečekala jsem to. Ne od ní. Ne dnes, kdy jsem se snažila být alespoň trochu veselá, když jsem jí mazala chleba a vyprávěla pohádku o princezně, která nikdy neplakala.

Zamrkala jsem a odvrátila pohled k oknu. Venku pršelo, kapky stékaly po skle a v dálce houkala sanitka. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už dlouho nevím, jak vypadá opravdový úsměv na mé tváři. „To nic, Aničko,“ zamumlala jsem a pohladila ji po vlasech. „Jen jsem unavená.“

Ale ona se nedala odbýt. „Maminka říká, že jsi byla dřív veselá. Že jsi zpívala a smála se. Proč už nezpíváš?“

Zamrazilo mě. V hlavě mi proběhly obrazy minulosti – svatba s Karlem, první byt v paneláku na Jižním Městě, smích u večeře, dětský pláč i radostné výkřiky. Pak ticho. Karel odešel před pěti lety. Rakovina. Zůstala jsem sama v třípokojovém bytě, kde každý kout připomínal jeho hlas, jeho vůni, jeho doteky.

Moje dcera Lucie za mnou chodí jen občas. Prý má moc práce, dvě děti, manžela, hypotéku. Chápu ji. Ale někdy mám pocit, že mě nechává samotnou schválně. Že mi nemůže odpustit něco z minulosti. Možná to, že jsem byla přísná matka. Možná to, že jsem jí nedokázala říct „mám tě ráda“ tak často, jak by potřebovala.

„Babčo?“ Anička mě zatahala za rukáv. „Jsi na mě naštvaná?“

„Ne, zlatíčko,“ usmála jsem se nuceně a políbila ji do vlasů. „Jsem ráda, že jsi tady.“

Ale v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Proč jsem vlastně pořád smutná? Je to tím tichem večerů? Tím, že mi nikdo nezavolá? Tím, že když přijdu k lékaři, dívají se na mě jako na další číslo v pořadníku? Nebo je to tím, že už nevěřím v lepší zítřky?

Když Anička odešla do pokoje hrát si s panenkami, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zadívala se na starou fotografii – já a Karel na chalupě v Orlických horách. Smáli jsme se tam oba tak upřímně… Tehdy jsme ještě věřili, že všechno zvládneme.

Telefon zazvonil až večer. Lucie. „Mami? Jak je? Anička nezlobí?“

„Nezlobí,“ odpověděla jsem tiše. „Ptala se mě… proč jsem pořád smutná.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Lucie povzdechla: „Mami… já vím, že to máš těžké. Ale Anička tě má ráda. My všichni tě máme rádi.“

„Já vím,“ zalhala jsem.

Po telefonu bylo slyšet šramot – asi Petr přišel domů z práce. Lucie rychle dodala: „Musím běžet. Zítra pro Aničku přijedu kolem páté.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla něco říct.

Večer jsem seděla v obýváku a poslouchala déšť bubnující na parapet. V televizi běžel nějaký starý český film – snad s Libuší Šafránkovou – ale já ho nevnímala. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo nebýt sama. Jaké by to bylo mít někoho, kdo by mi večer popřál dobrou noc.

Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře pokoje.

„Babčo?“ Anička stála ve dveřích v pyžamu a tiskla k sobě panenku.

„Nemůžu usnout,“ špitla.

Vzala jsem ji za ruku a položila vedle sebe na gauč. Přitulila se ke mně a já cítila její teplé tělíčko a vůni dětského šamponu.

„Babčo… povíš mi pohádku?“

Začala jsem vyprávět příběh o princezně, která byla smutná, protože ztratila svůj smích. Putovala světem a hledala někoho, kdo by jí ho vrátil. Nakonec zjistila, že smích je ukrytý v srdci těch, které má ráda.

Anička usnula dřív, než jsem pohádku dokončila.

Seděla jsem tam ještě dlouho po jejím usnutí a hladila ji po vlasech. V tu chvíli mi došlo, že možná nejsem tak sama, jak si myslím. Že mám pro koho žít – i když je to někdy těžké.

Ráno při snídani se Anička zase smála a já se přistihla, že se usmívám taky. Ne moc – ale přece jen.

Když si pro ni Lucie přišla, objala mě pevněji než obvykle.

„Mami… promiň za všechno,“ zašeptala mi do ucha.

A já jí odpustila – i sobě.

Teď tu sedím sama u okna a dívám se na rozkvetlý šeřík před domem. Přemýšlím: Je možné najít štěstí i po tolika letech bolesti? Nebo je štěstí jen krátký okamžik mezi dvěma smutky?

Co myslíte vy? Má cenu hledat radost i ve stáří? Nebo je lepší smířit se s tím, co nám život nadělil?