Běžné nákupy, které mi změnily život: Jak jeden den v Albertu odhalil samotu a bezmoc starších lidí

„Paní, můžete si pohnout? Jsou tu i jiní!“ ozvalo se za mnou netrpělivě, když jsem u pokladny v Albertu zoufale přepočítávala drobné. Prsty se mi třásly, srdce bušilo až v krku. V košíku jsem měla jen pár věcí – rohlíky, máslo, mléko, malý balíček šunky a jablka. Všechno, co jsem si mohla dovolit z důchodu, který mi přišel před dvěma dny. Ale ceny zase stouply a já to špatně spočítala.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Pokladní, mladá dívka s culíkem, se na mě dívala s lítostí i lehkou netrpělivostí. „Chybí vám dvacet korun,“ řekla tiše. Za mnou někdo hlasitě vzdychl. „To snad není možný…“

V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout. Vzpomněla jsem si na svého muže, jak jsme kdysi spolu chodili na nákupy a smáli se tomu, kdo zapomněl peněženku doma. Teď už je tři roky po smrti a já jsem zůstala sama v našem malém bytě na sídlišti v Brně. Děti mám dvě – syna Tomáše a dceru Hanu – ale oba žijí daleko a mají své starosti. Volají mi jednou za měsíc, když si vzpomenou.

„Nechte tam ty jablka,“ řekla jsem tiše pokladní. Sklonila oči a začala je odpočítávat stranou. V tu chvíli mě někdo zezadu lehce poklepal na rameno. Otočila jsem se a spatřila paní v mém věku, kterou jsem vídala v domě naproti.

„Vezměte si je, já vám ty dvacetikoruny dám,“ usmála se na mě laskavě a podala minci pokladní. „To je v pořádku, paní Novotná,“ dodala tiše. Chtěla jsem protestovat, ale slzy mi stékaly po tvářích dřív, než jsem stihla něco říct.

„Děkuju… moc děkuju,“ hlesla jsem. Vzala jsem tašku a rychle vyšla ven, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Venku bylo chladno, ale mně bylo horko studem i vděčností.

Sedla jsem si na lavičku před obchodem a rozplakala se doopravdy. Připadala jsem si tak zbytečná a bezmocná. Kolem chodili lidé s plnými taškami, smáli se do telefonů nebo spěchali domů za rodinami. Já tam seděla sama a přemýšlela, kdy naposledy mě někdo opravdu objal.

Za chvíli si ke mně přisedla paní Novotná. „To nic není,“ řekla tiše. „Mně se to stalo minulý měsíc. Taky mi chybělo pár korun a mladík za mnou mi je dal. Dneska pomůžu já vám.“

Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu pocítila něco jako naději. Povídaly jsme si dlouho – o dětech, které nás navštěvují čím dál méně, o manželech, kteří už nejsou mezi námi, o tom, jak je těžké žít sám.

„Víte,“ řekla paní Novotná zamyšleně, „měli bychom držet při sobě. Když už nám rodina chybí, můžeme být rodinou jedna druhé.“

Přikývla jsem a pozvala ji na kávu k sobě domů. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem někoho pozvala dovnitř. Seděly jsme u stolu, pili kávu z mých starých hrníčků a smály se nad vzpomínkami na mládí.

Když odešla, byt už nepůsobil tak prázdně. Její vůně i smích v něm zůstaly ještě dlouho poté.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí kolem mě je stejně osamělých jako já – kolik z nás by potřebovalo jen drobnou pomoc nebo vlídné slovo.

Druhý den ráno jsem potkala souseda pana Dvořáka na chodbě. Nikdy jsme spolu moc nemluvili, ale tentokrát jsem ho pozdravila první a nabídla mu bábovku, kterou jsem upekla večer předtím.

Začala jsem si všímat lidí kolem sebe – paní z pátého patra, která vždycky spěchala s taškami; mladého muže odnaproti, který vypadal unaveně; maminky s dětmi na hřišti pod okny. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem sama – že samota je jen pocit, který můžeme změnit malými gesty.

Od té doby chodím do Alberta s hlavou vztyčenou. Už se nestydím požádat o pomoc nebo ji nabídnout druhým. S paní Novotnou jsme se staly přítelkyněmi – chodíme spolu na procházky do parku Lužánky, občas zajdeme do kavárny na náměstí Svobody.

Moje děti mě začaly častěji navštěvovat – možná proto, že cítí změnu ve mně. Už jim nevyčítám jejich nepřítomnost; chápu jejich životy i starosti.

Někdy večer přemýšlím: Kolik starších lidí kolem nás prožívá stejný stud a bezmoc? Kolik z nich by potřebovalo jen úsměv nebo drobnou pomoc? A proč je pro nás tak těžké si o ni říct?

Co myslíte vy? Máme právo být slyšeni i ve stáří? A kdo z nás udělá první krok?