Běžné nákupy, které změnily můj život: Jak jeden den v Albertu odhalil samotu a bezmoc starších lidí

„Paní, můžete si pohnout? Jsou tu i jiní!“ ozvalo se za mnou netrpělivě, když jsem u pokladny v Albertu zoufale přehrabovala peněženku. Prsty se mi třásly, drobné padaly na podlahu a já cítila, jak mi rudnou tváře. V hlavě mi bušilo: „Proč jsem si to nesečetla předem? Proč jsem si nevzala víc peněz?“

„Omlouvám se… já… asi mi to nebude stačit,“ zašeptala jsem pokladní Janě, která mě znala od vidění. Byla mladá, s vlasy staženými do culíku, a její oči sklouzly na mou skromnou hromádku – chleba, mléko, máslo, pár jablek. „Můžete něco vrátit?“ zeptala se tiše, aby to neslyšeli ostatní. Ale stejně to slyšeli všichni.

Za mnou stála mladá maminka s dítětem v kočárku, muž v obleku s mobilem u ucha a dva studenti s batohy. Všichni na mě upírali pohledy – někdo otráveně, někdo lítostivě, někdo s nezájmem. V tu chvíli jsem si připadala menší než ta drobná padesátikoruna, která mi chyběla.

„Dejte pryč máslo,“ řekla jsem roztřeseně. Máslo! Symbol luxusu v mém důchodu. Pokladní položila máslo stranou a já zaplatila zbylé věci. Když jsem si balila nákup do tašky, slyšela jsem za sebou šeptání:

„Chudák babka…“
„To je dnes běžný, důchody jsou směšný.“
„Ale proč sem vůbec leze, když nemá peníze?“

Cítila jsem slzy v očích, ale hrdost mi nedovolila je pustit ven. Vyšla jsem ven do studeného březnového větru a posadila se na lavičku před obchodem. V ruce jsem svírala účtenku a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Celý život jsem pracovala – ve školce jako učitelka, pak v knihovně. Dvě děti, manžel, který zemřel před deseti lety. A teď? Sama v malém bytě na sídlišti, kde sousedé spíš zavřou dveře, než aby pozdravili.

Telefon mi zavibroval v kabelce. Zpráva od dcery: „Mami, dneska nestíhám. Zastavím se až příští týden.“ Syn žije v Brně, voláme si jednou za měsíc. Vnoučata mě znají spíš z fotek než z vyprávění.

Zvedla jsem hlavu a dívala se na proud lidí mířících do obchodu i ven. Nikdo se nezastavil. Nikdo si nevšiml staré paní na lavičce s igelitkou v klíně. Připadala jsem si neviditelná.

Najednou si ke mně přisedla paní Hana z vedlejšího vchodu. „Jano, jste v pořádku?“ zeptala se opatrně. Přikývla jsem a snažila se usmát.

„Víte, taky už to mám za pár,“ povzdechla si. „Dneska mi v lékárně řekli, že doplatek na léky je zase vyšší. A já už nevím, kde brát.“

Seděly jsme tam spolu a mlčely. Bylo to zvláštní – dvě ženy, které celý život pracovaly, vychovaly děti, platily daně… a teď počítají každou korunu a bojí se jít do obchodu.

Když jsem přišla domů do svého malého bytu s výhledem na paneláky, rozbalila jsem nákup a položila chleba na stůl. Najednou mi bylo smutno z toho ticha. Zapnula jsem rádio – hráli staré písničky od Waldemara Matušky – ale ani to nepomohlo zahnat pocit prázdnoty.

Vzpomněla jsem si na dny, kdy byl byt plný smíchu dětí a vůně nedělního oběda. Teď je tu jen ticho a občasné bouchání dveří od sousedů.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla aut pod domem. Přemýšlela jsem o tom dni v Albertu – o pohledech lidí, o tom pocitu studu a bezmoci. Kolik nás takových je? Kolik starých lidí sedí večer sami doma a bojí se jít mezi lidi? Kolik z nás je neviditelných?

Druhý den ráno jsem šla do parku nakrmit holuby. Potkala jsem pana Nováka z osmého patra. „Jak se máte, paní Jano?“ zeptal se upřímně.

„Dneska je líp,“ odpověděla jsem a usmála se.

Možná bychom měli víc mluvit jeden s druhým. Možná by stačilo říct sousedovi dobrý den nebo nabídnout pomoc s taškou. Možná bychom pak nebyli tak sami.

Když jsem večer usínala, napadlo mě: Kdy jsme začali být pro ostatní neviditelní? A proč je tak těžké říct si o pomoc?

Co myslíte vy? Máte kolem sebe někoho osamělého? Pomohli byste mu? Nebo jste sami někdy cítili tuhle neviditelnou samotu?