Celý život mi máma říkala, že táta je anděl. Pak mi zaklepal na dveře.
„Andreo, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo to poprvé, co jsem ve svém novém bytě na Žižkově slyšela tak zoufalý hlas. Byla jsem sama, máma mi vždycky říkala, že mám být opatrná. Ale ten hlas… byl v něm podivný smutek, který mě nutil otevřít.
Otevřela jsem jen na řetízek. Za dveřmi stál muž kolem padesátky, zarostlý, s očima, které něco skrývaly. „Jsem Petr… tvůj otec.“
V tu chvíli se mi rozpadl svět. Máma mi celý život tvrdila, že táta zemřel při autonehodě ještě před mým narozením. Že byl anděl, který mě chrání shora. Nikdy jsem neměla otce, jen jeho fotku na nočním stolku a pohádky o tom, jak byl statečný a dobrý člověk.
„To je nějaký omyl,“ vyhrkla jsem a chtěla zabouchnout dveře. On ale vložil mezi ně ruku.
„Prosím… jen mě vyslechni. Vím, že ti máma řekla něco jiného. Ale já jsem tady. A mám právo tě poznat.“
Zaváhala jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na máminy slzy, když si myslela, že spím, na to, jak nikdy nechtěla mluvit o minulosti. Nakonec jsem ho pustila dál.
Seděli jsme naproti sobě v kuchyni. On si nervózně pohrával s klíčem od bytu a já se snažila najít slova.
„Proč jste tu? Co chcete?“
„Chci ti říct pravdu. A poprosit tě o odpuštění.“
Začal vyprávět příběh, který jsem nikdy neměla slyšet. O tom, jak byl mladý a nezodpovědný, jak utekl před odpovědností, když zjistil, že máma čeká dítě. Prý se bál – práce nikde, peníze žádné, rodiče ho vydědili kvůli mámě z dělnické rodiny z Mostu.
„Byl jsem zbabělec,“ přiznal tiše. „Ale nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“
Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem ho vyhodit. Ale místo toho jsem jen seděla a poslouchala.
„Proč jste se neozval dřív?“
„Tvoje máma mi to nedovolila. Když jsem se po letech vrátil do Prahy a chtěl vás najít, řekla mi, že pro vás oba bude lepší, když budu mrtvý.“
V tu chvíli jsem pocítila vztek na mámu. Celý život mi lhala? Proč? Aby mě chránila? Nebo aby mě potrestala za jeho chyby?
Petr vytáhl z kapsy starou fotku – byla to ta samá, co mám na nočním stolku. „Tohle jsi měla u postele celou dobu? Já taky…“
Mlčeli jsme dlouho. Pak se rozplakal. Nikdy jsem neviděla dospělého muže plakat tak upřímně.
„Můžu ti nějak pomoct? Můžu být součástí tvého života?“ zeptal se nakonec.
Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běžely všechny ty roky bez otce – první den ve škole, maturita, rozchod s prvním klukem… Vždycky tam byla jen máma. Ale teď už jsem nebyla malá holka.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Musím si to promyslet.“
Když odešel, zavolala jsem mámě.
„Mami… proč jsi mi lhala?“
Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak jen tichý vzlykot.
„Chtěla jsem tě chránit před bolestí. Myslela jsem, že když budeš věřit, že je anděl… nebudeš ho postrádat.“
„Ale já ho postrádala celý život!“ vykřikla jsem.
Následující týdny byly peklo. Máma se mnou nemluvila, Petr mi psal dopisy a já nevěděla, komu věřit ani co cítit. V práci jsem byla jako tělo bez duše, kamarádky nechápaly, proč najednou nejsem schopná ničeho.
Jednou večer jsem seděla na balkoně s lahví vína a přemýšlela o všem, co se stalo. Najednou mi došlo, že nejde jen o mě – jde o to přijmout minulost takovou, jaká je.
Rozhodla jsem se sejít s Petrem znovu. Tentokrát jsme šli do kavárny na Letné.
„Chci tě poznat,“ řekla jsem mu tiše. „Ale potřebuju čas.“
Usmál se a v očích měl slzy.
Dnes už vím, že rodina nejsou jen pohádky a ideály. Jsou to i chyby a odpuštění. Máma mi nakonec odpustila i já jí – i když to trvalo dlouho.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Co je lepší? Krutá pravda nebo sladká lež? A kolik bolesti stojí za to riskovat pro šanci začít znovu?