Cizincem ve vlastní rodině – Svatební hostina v mém bytě a boj o hranice

„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem, když mi máma volala v pátek večer. „Po tom všem mě ani nepozvete na svatbu, ale teď byste rádi použili můj byt na hostinu?“ Hlas se mi třásl vztekem i zklamáním. Na druhém konci bylo ticho, jen jsem slyšela, jak si mamka povzdechla. „Jitko, vždyť jsme rodina. Sestře by to tolik pomohlo. Všichni se tam nevejdeme a ty máš přece ten krásný byt v Praze.“

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední měsíce – jak mě sestra Petra vyšachovala ze všech příprav, jak mi máma říkala, že „to není nic proti tobě, ale víš, jak to mezi vámi je“. A teď najednou, když potřebují prostor, jsem jim dobrá? Vždycky jsem byla ta „divná“, ta, co šla studovat filozofii místo ekonomie jako bratr Tomáš, ta, co se odstěhovala do Prahy a žije sama. Rodinné oslavy jsem často trávila v koutě s knihou, protože jsem si připadala neviditelná.

„Jitko, prosím tě,“ ozvala se máma znovu. „Petra je nervózní, všechno je drahé a ty máš tolik místa…“

„A proč jste mě vlastně na tu svatbu nepozvali?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. V telefonu bylo ticho. „Víš přece, že s Petrou jste si nikdy moc nerozuměly… Nechtěli jsme riskovat nějaké scény.“

„Scény? Já? To ona mě vždycky pomlouvala a zesměšňovala před ostatními! A teď mám být najednou velkorysá?“

Máma začala brečet. „Jitko, já už nevím, co mám dělat. Jsi moje dcera. Nechci vás rozhádané.“

Zavěsila jsem a seděla v tichu svého bytu. Bylo mi mizerně. Vždycky jsem toužila po tom být součástí rodiny, ale nikdy jsem tam doopravdy nepatřila. Vzpomněla jsem si na Vánoce před dvěma lety, kdy mi Petra řekla: „Ty jsi stejně vždycky byla jiná. Jako bys ani nebyla naše.“ Tehdy jsem se rozbrečela na záchodě a máma jen pokrčila rameny: „To nemyslela zle.“

Celý víkend jsem přemýšlela, co udělat. Byt v Holešovicích byl můj jediný bezpečný prostor. Všechno jsem si zařídila sama – od první výplaty až po poslední poličku na knihy. Představa, že by tu pobíhala Petra s partou kamarádů a smála se mým plakátům na stěnách nebo starým hrnkům po babičce… Zvedal se mi žaludek.

V pondělí ráno mi přišla zpráva od bratra: „Jitko, buď rozumná. Máma je z toho špatná. Petra tě nechce vidět, ale aspoň ten byt půjč.“

Rozhodla jsem se napsat Petře přímo. „Ahoj Petro, slyšela jsem, že byste chtěli využít můj byt na hostinu. Můžeme si o tom promluvit?“ Odpověď přišla až večer: „Ahoj. Je to jen na pár hodin. Stejně tam nebudeš. Máma říkala, že jsi souhlasila.“

Zamrazilo mě. Nikdy jsem nesouhlasila! Najednou mi bylo jasné, že tu nejde jen o prostor – jde o respekt. O to, že moje pocity nikoho nezajímají.

Večer jsem volala tátovi. „Tati, proč mě nikdo nebere vážně? Proč mám pořád pocit, že do téhle rodiny nepatřím?“

Táta mlčel dlouho. Pak řekl: „Jitko, jsi jiná než ostatní. Ale to není špatně. Jen jsme tě možná nikdy neuměli pochopit.“

„A to znamená, že se mnou můžete zametat?“

„To ne… Ale někdy je těžké najít cestu zpátky.“

Další den jsem seděla v práci a nemohla se soustředit. Kolega Honza si všiml mého rozpoložení: „Co je s tebou? Vypadáš jako po bouřce.“

„Rodina,“ povzdechla jsem si.

„To znám,“ usmál se smutně. „Ale někdy musíš říct dost.“

Večer jsem napsala mámě jasnou zprávu: „Mami, svůj byt na hostinu neposkytnu. Mrzí mě to, ale potřebuju chránit svoje hranice. Pokud mě rodina nechce jako člověka, nemůže chtít ani moje věci.“

Odpověď přišla rychle: „Jitko, zklamala jsi nás.“

Seděla jsem dlouho u okna a dívala se na světla města. Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Poprvé v životě jsem řekla jasné NE.

Za týden byla svatba. Nikdo mi nenapsal ani nezavolal. Cítila jsem prázdnotu i hrdost zároveň.

Možná už nikdy nebudu patřit do své rodiny tak, jak bych si přála. Ale možná je čas začít budovat vlastní hranice a vlastní život.

Někdy přemýšlím: Dá se vůbec znovu věřit lidem, kteří vás jednou zradili? Nebo je lepší chránit své srdce za každou cenu?