Dar, který roztrhl naši rodinu: Příběh o bytě, který měl být požehnáním

„To není fér, mami! Proč Zuzana dostala ten byt a já nic?“ křičela moje sestra Jana, zatímco jsem stála v kuchyni a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila hrnek s čajem. Táta seděl u stolu, hlavu v dlaních, a máma se snažila zachovat klidný tón, ale bylo vidět, že i ona je na pokraji sil.

Bylo to v březnu, těsně po mých třicátých narozeninách. Rodiče mi oznámili, že mi darují svůj starý byt na Vinohradech. Prý abych měla jistotu, že se o mě někdo postará, až jednou odejdou. Jana bydlela už několik let v Brně a měla vlastní život, ale přesto ji to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. „Vždyť já jsem taky jejich dcera! Proč ona? Proč ne my obě?“ opakovala pořád dokola.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem o nic nežádala. „Jani, já jsem to nechtěla. Můžeme se nějak domluvit…“ Ale ona mě nenechala domluvit. „Domluvit? Ty už máš všechno jisté! Já jsem pro ně vždycky byla ta druhá!“ Její slova mě bodala do srdce. Vždycky jsme si byly blízké, sdílely jsme spolu dětské tajnosti i první lásky. Teď mezi námi stála zeď.

Rodiče se snažili situaci uklidnit. „Janičko, chtěli jsme ti pomoct jinak. Víš, že jsme ti platili školu, když jsi byla v Anglii. Zuzana zůstala doma a starala se o nás, když byl táta nemocný.“ Ale Jana jen zavrtěla hlavou a odešla z bytu s prásknutím dveří.

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Každý telefonát byl napjatý, každé rodinné setkání plné ticha a nevyřčených výčitek. Máma se snažila zachovat rodinnou pohodu, pekla koláče a zvala nás na nedělní obědy, ale atmosféra byla dusivá. Táta mlčel čím dál víc. Jednou večer jsem ho našla sedět na balkoně s cigaretou v ruce – po letech zase začal kouřit.

„Tati, co mám dělat? Já ten byt nechci, když kvůli tomu máme přijít o Janu,“ šeptala jsem mu do tmy. Podíval se na mě unavenýma očima. „Zuzko, někdy člověk nemůže udělat správné rozhodnutí. Vždycky to někoho zraní.“

Jana přestala jezdit domů úplně. Na Vánoce poslala jen SMS: „Veselé svátky.“ Máma brečela u stolu a já cítila vinu za něco, co jsem si nikdy nepřála. Byt na Vinohradech mi připadal jako studená klec. Každý kout mi připomínal hádky a slzy.

Jednoho dne mi Jana napsala dlouhý e-mail. Psala v něm o tom, jak se cítí odstrčená a jak ji bolí, že rodiče dali přednost mně. „Možná tobě připadá, že jsi nic nedostala zadarmo, ale já mám pocit, že jsem celý život musela bojovat o jejich pozornost,“ stálo tam mimo jiné.

Odpověděla jsem jí upřímně: „Jani, nikdy jsem tě nechtěla zranit. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to.“ Ale odpověď nepřišla.

Rodiče začali stárnout rychleji. Máma onemocněla a já s ní trávila dlouhé večery v nemocnici. Táta byl zlomený a často jen seděl u okna a díval se ven na šedé pražské ulice. Jednou mi řekl: „Kdybychom ten byt radši prodali a peníze rozdělili mezi vás obě…“ Ale bylo pozdě.

Když máma zemřela, Jana přijela na pohřeb. Stály jsme vedle sebe u rakve a poprvé po letech jsme si pohlédly do očí. Bylo v nich tolik bolesti i výčitek, že jsem to nevydržela a rozplakala se přímo před všemi příbuznými.

Po pohřbu jsme seděly spolu v kuchyni u čaje – stejně jako kdysi. „Víš,“ začala Jana tiše, „já ti ten byt vlastně nezávidím. Jen mě mrzí, že jsme kvůli tomu přišly o tolik let.“

„Já vím,“ odpověděla jsem jí a chytila ji za ruku. „Možná je ještě čas to napravit.“

Dnes žiju v tom bytě sama. Stěny už nejsou tak studené jako dřív, ale pořád cítím tíhu toho daru. S Janou se vídáme častěji, ale nikdy už to nebude jako dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je lepší mít jistotu domova nebo rodinu pohromadě? Co byste udělali vy na mém místě?