Dárky jen k narozeninám: Příběh o matce, která nikdy nebyla mámou

„Takže mi chceš říct, že letos zase přijdeš jen na těch pár minut a pak zmizíš?“ slyším v telefonu hlas své matky. Je to poprvé za několik měsíců, co spolu mluvíme. Vždycky to začíná stejně – výčitkou, otázkou, proč nejsem víc jako ostatní dcery. Ale já už dávno nejsem ta malá holka, která čeká u okna, až se máma vrátí z práce a obejme ji.

Jmenuji se Lucie a je mi třicet dva let. Moje dětství bylo plné ticha a cizích lidí. První roky mě vychovávali babička s dědou v paneláku na Jižním Městě. Máma byla pořád pryč – nejdřív studovala, pak pracovala, pak měla „důležité schůzky“. Táta odešel, když mi byly tři, a od té doby jsem ho viděla jen párkrát na Vánoce. Když babička onemocněla, najali mi chůvu – paní Novotnou. Byla hodná, ale nikdy mi nečetla pohádky před spaním. Jen mě zkontrolovala, jestli mám vyčištěné zuby a jestli jsem si připravila věci do školy.

Ve školce jsem záviděla ostatním dětem, když pro ně přišla maminka. Já většinou čekala poslední, někdy mě vyzvedávala sousedka nebo dokonce školnice. Když jsem se jednou rozbrečela, že chci mámu, paní učitelka mě pohladila po vlasech a řekla: „Maminka tě má určitě ráda, jen je moc zaměstnaná.“ Ale já tomu nikdy nevěřila.

Když jsem byla starší, začala jsem chápat, že moje máma je jiná. Nikdy se mnou nepekla cukroví na Vánoce, nikdy jsme spolu nešly na procházku do lesa nebo na zmrzlinu. Vždycky byla unavená nebo měla něco důležitějšího na práci. Když jsem dostala první menstruaci, nevěděla jsem, komu to říct. Nakonec jsem se svěřila babičce po telefonu.

Na základní škole jsem byla tichá a uzavřená. Učitelé si mysleli, že jsem problémové dítě, protože jsem často zapomínala domácí úkoly nebo jsem byla smutná. Nikdo se mě ale nezeptal proč. Doma jsme s mámou mluvily jen o praktických věcech – co bude k večeři, kdy mám jít spát. Nikdy se mě nezeptala, jak se mám nebo co mě trápí.

V pubertě jsem začala rebelovat. Chodila jsem ven s partou kluků z vedlejšího sídliště, kouřila cigarety a jednou jsem dokonce utekla z domu na celý víkend. Máma si toho skoro nevšimla – když jsem se vrátila, jen mi řekla, že příště mám aspoň napsat SMSku.

Když mi bylo osmnáct, odstěhovala jsem se do podnájmu s kamarádkou Janou. Máma mi dala peníze na kauci a řekla: „Teď už jsi dospělá.“ Ani slzu neuronila. Od té doby jsme se vídaly jen občas – většinou na její narozeniny nebo když potřebovala něco zařídit na úřadě.

Jednou za rok jí koupím dárek k narozeninám – většinou nějaký parfém nebo knihu. Vždycky mi poděkuje stejným způsobem: „To jsi nemusela.“ Nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Nikdy mě neobejmula.

Před dvěma lety zemřela babička. Byla to jediná osoba, která mi kdy řekla „mám tě ráda“. Po pohřbu jsme s mámou seděly v kuchyni a ona najednou řekla: „Nevím, jak být matka.“ Bylo to poprvé, co přiznala svou slabost. Ale místo úlevy jsem cítila jen prázdno.

Letos v březnu mi máma volala s prosbou, jestli bych jí nepomohla s rekonstrukcí bytu. Odmítla jsem. Řekla jsem jí do očí: „Mami, od tebe už nic nečekám a ty ode mě taky nečekej nic víc než dárek k narozeninám.“ V telefonu bylo dlouhé ticho. Pak jen tiše řekla: „Dobře.“

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Občas si napíšeme SMSku – většinou formální věty typu „Všechno nejlepší“ nebo „Ozvi se, až budeš mít čas“. Ale já už nemám sílu hledat cestu k člověku, který pro mě nikdy nebyl skutečnou mámou.

Někdy přemýšlím, jestli bych měla být vděčná aspoň za to málo – za střechu nad hlavou, za peníze na studium. Ale když vidím kamarádky, jak si volají s maminkami každý den a svěřují jim svoje radosti i starosti, cítím jen závist a smutek.

Možná bych jí měla odpustit. Možná bych měla pochopit její strachy a nejistoty. Ale jak odpustit někomu, kdo vás nikdy nepřijal? Jak najít lásku tam, kde nikdy nebyla?

Moje otázka pro vás je jednoduchá: Myslíte si, že je možné navázat vztah s rodičem i po tolika letech odcizení? Nebo je lepší smířit se s tím, že některé věci prostě nikdy nebudou?