Dědictví, nebo láska?

„Tati, jak ti dneska je? Nezapomněl sis vzít prášky?“ ozvalo se z telefonu sotva jsem zvedl sluchátko. Byla to už třetí zpráva od mé dcery Lenky během dne. Ještě před měsícem jsem byl rád, když si na mě vzpomněla jednou za týden. Teď volá každý den, někdy i dvakrát. Syn Petr není pozadu – včera mi dokonce přivezl koláče, které jsem nikdy neměl rád. Sedím v kuchyni, dívám se na ty koláče a hlavou mi běží jediná otázka: Proč teď? Proč najednou tolik zájmu?

Možná bych měl být šťastný. Vždyť kolik starých lidí si stěžuje na samotu? Jenže já své děti znám. Vím, jaké to bylo, když jsem po smrti jejich matky zůstal sám. Roky jsem byl pro ně spíš povinnost než radost. A teď, když mi lékař diagnostikoval cukrovku a začal jsem chodit o holi, se najednou stávám středem jejich pozornosti.

„Tati, měl bys víc odpočívat. Nechceš, abych ti přišla uklidit?“ nabízí se Lenka při každém hovoru. Petr zase navrhuje, že by mi mohl pomoct s účty nebo s prodejem auta. „Stejně už moc nejezdíš,“ říká a přitom se snaží tvářit nenuceně.

Vzpomínám na dobu, kdy byli malí. Jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor, jak jsme spolu stavěli sněhuláky a hráli karty u kamen. Tehdy byli upřímní, smáli se z plných plic a objímali mě bez rozpaků. Kde se to všechno ztratilo?

Jednoho večera jsem zaslechl jejich rozhovor na chodbě. Mysleli si, že spím. „Měli bychom se domluvit, co s tím bytem,“ šeptala Lenka. „Kdybychom ho prodali, mohli bychom si rozdělit peníze. Táta už stejně moc nepotřebuje velký byt.“ Petr jen kývl a dodal: „Musíme to udělat citlivě, aby si nemyslel, že mu jdeme po krku.“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Tak přece jen… Nešlo o mě, ale o to, co po mně zůstane. Najednou jsem měl chuť jim všechno říct do očí. Ale pak jsem si vzpomněl na jejich dětství a na to, jak těžké bylo být po smrti jejich matky sám na dva puberťáky. Možná jsem někde udělal chybu já.

Další den přišla Lenka s dortem a úsměvem na tváři. „Tati, dneska ti to sluší! Nechceš si trochu odpočinout? Mohla bych ti pomoct s papíry.“ Sedl jsem si naproti ní a díval se jí do očí. „Lenko, proč jste najednou tak pozorní?“ zeptal jsem se přímo.

Zarazila se. „No… máme o tebe strach. Jsi přece náš táta.“

„A proč jste o mě neměli strach předtím?“ pokračoval jsem tiše.

Lenka sklopila oči a chvíli mlčela. „Možná jsme byli moc zaneprázdnění… Ale teď jsme si uvědomili, že tě nechceme ztratit.“

Chtěl jsem jí věřit, ale v hlavě mi stále zněla ta slova o bytě. Rozhodl jsem se promluvit i s Petrem.

„Petře, proč jsi mi včera nabízel pomoc s autem?“ zeptal jsem se ho při společné procházce parkem.

„Jen jsem chtěl pomoct… Víš, už nejsi nejmladší a…“ zarazil se.

„A co ten byt? Slyšel jsem vás včera večer.“

Petr zrudl a chvíli mlčel. „Tati, my… Nechceme ti ublížit. Jen máme strach, že až jednou nebudeš…“

„Aha,“ přerušil jsem ho. „Takže už plánujete život beze mě?“

Petr sklopil hlavu. „Ne tak docela… Ale víš, dneska je všechno drahé. A my oba máme rodiny…“

V tu chvíli jsem cítil směs vzteku a smutku. Vychoval jsem je k tomu, aby mysleli jen na sebe? Nebo je to prostě dnešní doba?

Večer jsem seděl u stolu a díval se na staré fotografie. Na jedné jsme všichni tři – já, Lenka i Petr – na výletě v Českém ráji. Smáli jsme se a drželi za ruce. Kde se to všechno pokazilo?

Další dny byly napjaté. Děti volaly dál, ale já odpovídal stroze. Cítil jsem mezi námi zeď, kterou jsem nedokázal překonat.

Jednou večer zazvonila u dveří sousedka paní Novotná. „Pane Jaroslave, nechcete si popovídat? Vypadáte smutně.“ Pozval jsem ji dál a vyprávěl jí o svých pocitech.

„Víte,“ řekla po chvíli ticha, „moje děti jsou stejné. Taky volají hlavně tehdy, když něco potřebují nebo když slyší o dědictví. Ale pořád jsou to naše děti… Možná jim musíme ukázat, co je opravdu důležité.“

Ta slova mi utkvěla v hlavě. Rozhodl jsem se napsat dětem dopis.

„Milá Lenko a Petře,

vím, že máte své starosti a rodiny. Vím také, že jednou odejdu a něco po mně zůstane. Ale ještě tu jsem – váš táta – a potřebuju vaši lásku víc než vaše plány s bytem nebo autem. Pokud mě máte rádi jen kvůli dědictví, pak jste mě už dávno ztratili.

Váš táta“

Dopis jsem položil na stůl při další návštěvě dětí a odešel do parku.

Když jsem se vrátil, seděli oba v kuchyni a plakali.

„Tati,“ začala Lenka mezi slzami, „promiň nám to… Máš pravdu. Zapomněli jsme na to nejdůležitější.“

Petr mě objal a řekl: „Nechceme tě ztratit ani teď, ani nikdy.“

Nevím, jestli jim můžu úplně věřit. Ale možná je čas dát jim ještě jednu šanci.

A co vy? Myslíte si, že děti opravdu dokážou změnit své chování? Nebo je touha po dědictví silnější než rodinné pouto?