Den, kdy jsem se naučila říkat ne: Balatonský sen a česká rodinná realita

„To snad nemyslíš vážně, mami! Zase přijedou na celý týden?“ zasyčel na mě Petr, když jsem položila telefon. V kuchyni voněla káva, ale ve vzduchu viselo napětí. Srdce mi bušilo až v krku. „Co jsem měla dělat? Tvoje maminka řekla, že už má sbaleno a že se těší na čerstvý vzduch u jezera,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela.

Když jsme si před rokem koupili malý domek u Máchova jezera, byla jsem přesvědčená, že jsme konečně našli svůj ráj. Po letech v paneláku na sídlišti v Mladé Boleslavi jsem toužila po klidu, po zahradě, po tom, že budu ráno poslouchat zpěv ptáků místo řevu sousedovic dětí. Petr byl nadšený stejně jako já. „Tohle bude náš nový začátek,“ šeptal mi do vlasů první večer na terase.

Jenže už první léto se ukázalo, že náš sen sdílí i zbytek rodiny. Nejprve přijeli moji rodiče – maminka s taťkou, kteří nikdy nevydrželi sedět doma. „Vždyť je to jen na pár dní,“ smála se maminka a rozkládala deky na trávník. Pak dorazila Petrova sestra Jana s manželem a dvěma dětmi. „U vás je to jako v ráji! My si vezmeme jen obývák a děti budou spát ve stanu.“

Z pár dní byly týdny. Každý den někdo něco potřeboval – někdo chtěl půjčit auto, někdo chtěl poradit s grilováním, někdo chtěl jet na výlet do Doks. Z mého klidu nezbylo nic. Večer jsem seděla na schodech do zahrady a tiše brečela. Petr mě objal: „Musíme jim to říct. Tohle není normální.“

Ale jak? Vždyť jsou to naše rodiny. Vždyť přece musíme pomáhat. Vždyť jsme Češi – rodina je základ všeho! Jenže já už nemohla. Každý den jsem se budila s pocitem viny, že nejsem dost pohostinná, že nejsem dost dobrá dcera ani švagrová.

Jednoho večera, když už byla zahrada plná smíchu a děti pobíhaly kolem ohně, přišla za mnou Jana. „Hele, Lucko, nemohla bys nám zítra udělat palačinky? Děti je milujou a já fakt nestíhám.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Jano, promiň, ale já už nemůžu. Jsem unavená. Chci si taky užít svůj dům a klid,“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu.

Jana se zarazila. „No tak promiň, to jsem nevěděla, že ti to tak vadí…“

„Vadí! Vadí mi to už dlouho! Přijedete sem a čekáte, že vám budu dělat servis. Ale já nejsem vaše služka!“

Všichni ztichli. Petr mě chytil za ruku a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila jeho podporu.

Následující ráno bylo ticho. Nikdo se mnou nemluvil. Maminka se na mě dívala vyčítavě, taťka si jen tiše balil věci. Jana s rodinou odjela bez rozloučení.

Seděla jsem na terase a dívala se na hladinu jezera. Slzy mi tekly po tvářích – nebyly to slzy úlevy ani vítězství, ale smutku. Ztratila jsem něco důležitého? Nebo jsem konečně získala sama sebe?

Petr mě objal kolem ramen: „Bylo to správné rozhodnutí.“

Ale já si nebyla jistá. Co když už nikdy nepřijedou? Co když mě budou mít za sobce? Co když jsem zničila rodinu?

Dny plynuly pomalu. Zahrada byla tichá, dům prázdný. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla čas na sebe – četla jsem knížky, chodila na procházky kolem jezera, pekla koláče jen pro nás dva.

Po týdnu mi přišla zpráva od maminky: „Lucko, promiň, asi jsme to přehnali. Máme tě rádi.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát úlevou.

Dnes už vím, že říct NE není sobecké. Je to nutné pro přežití vlastního štěstí.

A tak se ptám: Kolikrát jste vy sami obětovali svůj klid pro druhé? A kdy jste naposledy řekli NE – a mysleli to vážně?