Den, kdy se všechno zhroutilo: Příběh z pražského Jižního Města

„Paní Novotná? Musíte okamžitě přijet do nemocnice. Váš manžel měl vážnou nehodu.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, když jsem stála v kuchyni a držela v ruce hrnek s ranní kávou. Hrnek mi vyklouzl z prstů a rozbil se o dlažbu. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Vyběhla jsem z paneláku na Jižním Městě, kde jsme s Petrem a dcerou Klárou žili už deset let. Cestou v tramvaji jsem se snažila nemyslet na nejhorší, ale strach mě svíral jako ledová ruka. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední hádku s Petrem – kvůli jeho pozdním návratům domů a neustálému tajnůstkářství. „Proč jsi zase přišel až po půlnoci?“ ptala jsem se ho tehdy. „Mám toho v práci moc, Jano. Nech mě být,“ odsekl a zabouchl za sebou dveře ložnice.

V nemocnici mě přivítala sestra s vážným výrazem. „Pan Novotný je na JIPce. Zatím je stabilizovaný, ale bude to běh na dlouhou trať.“ Když jsem ho viděla ležet bezvládně na lůžku, s obvazy na hlavě a rukou v sádře, rozplakala jsem se. Kde je ten muž, kterého jsem si brala? Ten, který mi kdysi šeptal do ucha, že mě nikdy neopustí?

První dny byly jako v mlze. Klára se ptala: „Mami, vrátí se táta domů?“ A já jí lhala do očí: „Ano, zlato, určitě ano.“ Ale sama jsem tomu nevěřila. Každý den jsem seděla u jeho postele a čekala, až otevře oči. Když se to konečně stalo, byl zmatený a nepoznával mě. Lékař mi řekl: „Náraz byl silný. Může trvat týdny, než se mu vrátí paměť.“

Začala jsem vyřizovat věci kolem nehody. Volala jsem do jeho práce – do stavební firmy na Pankráci – a tam mi sekretářka řekla: „Pan Novotný už u nás měsíc nepracuje.“ Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a cítila, jak se mi podlamují kolena. Proč mi Petr lhal? Kam chodil každý den?

Když jsem doma prohledávala jeho věci, našla jsem složku s dopisy a účtenkami z nějaké herny na Smíchově. Srdce mi bušilo až v krku. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se vracel domů s podivným výrazem ve tváři a tvrdil, že byl s kolegy na pivu. Bylo mi jasné, že něco tajil.

S matkou jsme se pohádaly hned druhý den po nehodě. „To je tvoje vina,“ křičela na mě u kuchyňského stolu. „Kdybys byla lepší manželka, Petr by nemusel utíkat z domu!“ Rozplakala jsem se před ní jako malá holka. „Mami, já už nevím, co mám dělat…“

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jestli má naše manželství ještě smysl. Petr byl pořád v nemocnici a já se cítila sama jako nikdy předtím. Klára byla smutná a uzavřená do sebe. „Mami, proč je táta pořád pryč?“ ptala se mě jednou před spaním. Objala jsem ji a snažila se jí dodat sílu, kterou sama nemám.

Jednoho dne mi zavolala neznámá žena. „Dobrý den, tady Eva Dvořáková… znáte mě?“ Neznala jsem ji. „Chtěla bych si s vámi promluvit o Petrovi.“ Sešly jsme se v kavárně na Budějovické. Eva byla mladá, nervózní žena s tmavými kruhy pod očima. „S Petrem jsme se potkávali v herně… měl problémy s dluhy. Snažila jsem se mu pomoct, ale…“ Rozbrečela se.

V tu chvíli mi došlo, že Petr žil dvojí život. Zatímco já doma čekala s večeří na stole, on prohrával peníze v automatech a lhal mi do očí. Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Proč mi to neřekl? Proč jsme si nedokázali pomoct dřív?

Když se Petr po dvou týdnech konečně trochu zotavil a začal si vzpomínat, přišla jsem za ním do nemocnice s otázkami, které mě pálily už dlouho. „Proč jsi mi lhal? Proč jsi nás všechny ohrozil?“ Podíval se na mě provinile a zašeptal: „Bál jsem se ti to říct… Nechtěl jsem tě ztratit.“

Následující týdny byly plné hádek i tichých večerů bez slov. Petr musel začít chodit na terapii kvůli závislosti na hazardu a já se snažila najít sílu odpustit mu – kvůli Kláře i kvůli sobě samotné. Rodina nás soudila ze všech stran – matka mi vyčítala slabost, tchyně zase tvrdila, že bych měla Petra opustit.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a jedli polévku z pytlíku – na víc už nebyly peníze. Klára najednou řekla: „Já chci zase šťastnou rodinu.“ Podívali jsme se s Petrem jeden na druhého a oba jsme věděli, že to nebude jednoduché.

Dnes už je to půl roku od nehody. Petr stále bojuje se svou závislostí a já s nedostatkem důvěry. Ale snažíme se – kvůli Kláře i kvůli sobě navzájem.

Někdy večer přemýšlím: Dá se vůbec odpustit taková lež? A dokáže člověk ještě někdy opravdu věřit tomu druhému? Co byste udělali vy na mém místě?