Deset let poté: Když rodina znovu zaklepe na dveře

„Vypadni! A už se nikdy nevracej!“ křičela máma, zatímco táta stál v pozadí s rukama v kapsách a díval se stranou. Bylo mi osmnáct a v ruce jsem svírala igelitku s pár věcmi. Venku pršelo, kapky bubnovaly do oken paneláku na Jižním Městě. V břiše mi tiše rostl nový život – dcera, kterou jsem tehdy ještě ani neuměla pojmenovat.

Když jsem zabouchla dveře za sebou, měla jsem pocit, že se mi pod nohama rozpadá celý svět. Všechno, co jsem znala, bylo pryč. Máma byla vždycky přísná, ale nikdy bych nevěřila, že mě dokáže vyhodit. „Tohle je ostuda! Co si o nás lidi pomyslí?“ zněla její poslední slova. Táta mlčel. Jeho ticho bolelo snad ještě víc než mámin křik.

První týdny byly peklo. Přespávala jsem u kamarádky Katky v jejím malém bytě na Žižkově, kde jsme se střídaly na rozkládací pohovce. Katka mi nosila čaj a povzbuzovala mě: „Neboj, zvládneš to. Jsi silnější, než si myslíš.“ Ale já jsem si připadala slabá a zlomená. Každý večer jsem brečela do polštáře a představovala si, jaké by to bylo, kdybych mohla být doma, kdyby máma pohladila moje břicho a řekla mi, že všechno bude dobré.

Porod byl těžký. Malá Anička přišla na svět v Motole za deště a bouřky. Držela jsem ji v náručí a slibovala jí, že ji nikdy neopustím. Byly jsme jen my dvě proti světu. Katka mi pomohla najít malý podnájem v Nuslích – pokoj s kuchyňským koutem a výhledem na šedé dvorky. Pracovala jsem jako prodavačka v Albertu a večer uklízela kanceláře. Peněz bylo málo, ale Anička nikdy nestrádala láskou.

Roky plynuly. Anička rostla a já s ní. Naučila jsem se být silná, i když jsem měla někdy pocit, že už nemůžu dál. Každé Vánoce jsem doufala, že se rodiče ozvou, že mi pošlou aspoň pohlednici nebo zavolají. Ale telefon mlčel. Když se Anička ptala: „Mami, proč nemám babičku a dědu?“, bolelo to jako nůž do srdce.

Jednoho dne – bylo to přesně deset let od té noci – někdo zazvonil u dveří. Byla sobota ráno, Anička si hrála s panenkami a já vařila kávu. Otevřela jsem a zůstala stát jako přikovaná. Přede mnou stáli máma s tátou. Máma zestárla, měla šedivé vlasy a v očích slzy. Táta vypadal unaveně a nemocně.

„Můžeme dál?“ zeptala se máma tiše.

Stála jsem ve dveřích a nevěděla, co říct. V hlavě mi vířily vzpomínky na tu noc, na bolest a samotu. Ale pak jsem zahlédla Aničku, jak vykukuje zpoza rohu.

„To jsou tvoji prarodiče,“ řekla jsem jí chvějícím se hlasem.

Máma se rozplakala a objala mě: „Promiň… byla jsem hloupá… bála jsem se, co řeknou sousedi… Ale teď potřebujeme pomoc.“

Ukázalo se, že táta je vážně nemocný – rakovina plic. Máma už to sama nezvládá. Nemají nikoho jiného než mě.

V tu chvíli se ve mně všechno pralo – vztek, smutek i láska. Chtěla jsem jim říct, že jim nikdy neodpustím. Ale když jsem viděla tátovy unavené oči a máminu zlomenost, nedokázala jsem je vyhodit tak, jak oni kdysi vyhodili mě.

„Můžete zůstat,“ řekla jsem nakonec tiše.

Začali jsme znovu – opatrně, s bolestí i nadějí. Máma pomáhala s Aničkou, táta trávil dny na balkoně zabalený v dece a já mu vařila čaj s medem tak, jak to kdysi dělal on mně.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to samé na jejich místě? Je možné opravdu odpustit? Nebo některé rány zůstávají navždy otevřené?

Co byste udělali vy? Odpustili byste rodičům takovou zradu? Nebo byste je nechali stát za dveřmi tak jako oni mě?