„Dlužím mu domov?“: Příběh Nory a jejího nevlastního otce, který žádá víc než jen střechu nad hlavou

„Noro! Otevři! Vždyť jsem tě kdysi živil!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Stála jsem v předsíni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé po deseti letech, co jsem slyšela hlas nevlastního otce, pana Karla. Ten hlas, který kdysi znamenal bezpečí, teď zněl cize a neodbytně.

„Noro, slyšíš mě? To jsem já, Karel! Tvoje máma by to tak chtěla!“

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře jen na řetízek. „Co chceš?“ vypravila jsem ze sebe.

Stál tam, zestárlý, s igelitkou v ruce a očima plnýma výčitek. „Nemám kam jít. Ty jsi moje dcera. Aspoň trochu…“

„Nejsem tvoje dcera,“ přerušila jsem ho tiše, ale pevně. „Byl jsi manžel mojí mámy. To je všechno.“

Zamračil se. „Tohle mi chceš říct po všem, co jsem pro tebe udělal? Po tom všem, co jsme spolu prožili?“

Zavřela jsem dveře. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle není konec.

Když mi bylo dvanáct, máma si Karla vzala. Táta zemřel při autonehodě a máma byla dlouho sama. Karel byl zpočátku laskavý, nosil mi čokolády a učil mě jezdit na kole. Ale když jsem dospívala, začal být odtažitý, někdy i hrubý. Máma to neviděla nebo nechtěla vidět. Po její smrti jsme se pohádali kvůli dědictví – dům byl napsaný na mě, protože ho máma koupila ještě před svatbou s Karlem.

Od té doby jsme se neviděli. Až dnes.

Celý večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela. Mám vlastní rodinu – manžela Petra a dvě děti na gymnáziu. Máme hypotéku, práce je dost a starostí ještě víc. Karel nikdy nebyl skutečný otec. Ale přesto… je to člověk v nouzi.

Druhý den mi přišel doporučený dopis. Soudní obsílka: Karel mě žaluje o podíl na domě s odkazem na „vydržení“ a „zásluhy o rodinu“. Prý má právo na střechu nad hlavou, protože mě vychovával.

Petra to rozčílilo. „To snad není možný! Vždyť nikdy nic do domu neinvestoval! Jen bral a hádal se s tvojí mámou!“

„Ale byl tu… když jsem byla malá,“ namítla jsem slabě.

„A co všechno ti udělal? Jak tě ponižoval? Jak tě nechal samotnou, když jsi potřebovala pomoc?“

Mlčela jsem. Vzpomínky byly bolestivé – jak mi v patnácti řekl, že nejsem jeho krev a že bych měla být ráda za střechu nad hlavou. Jak mě jednou nechal stát před domem v dešti, protože jsem přišla pozdě z kroužku.

Přesto ve mně hlodal pocit viny. Co když opravdu mám povinnost mu pomoci? Co když je tohle poslední šance napravit staré křivdy?

Soudní jednání bylo vyčerpávající. Karel tam seděl v ošuntělém saku a před soudkyní líčil, jak mě vodil do školy, jak mi platil obědy a jak mě měl rád jako vlastní dceru.

„Paní soudkyně,“ obrátil se ke mně, „já ji nikdy nebral jako cizí. Vychovával jsem ji od dvanácti let. Teď nemám kde bydlet. Prosím vás…“

Soudkyně se na mě podívala: „Paní Novotná, cítíte nějakou morální povinnost vůči panu Novákovi?“

Polkla jsem slzy. „Cítím… spíš smutek než povinnost. Ale domov je pro mou rodinu. Pro mé děti.“

Karel se rozplakal. Poprvé v životě jsem ho viděla tak zlomeného.

Po jednání mě zastavil na chodbě.

„Noro… promiň mi všechno špatné. Já už nikoho nemám.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam stála a dívala se na člověka, který byl kdysi součástí mého života – a teď je cizincem.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – dům zůstává mně i mé rodině. Karel dostal doporučení na azylový dům a sociální podporu.

Ale klid mi to nepřineslo.

Večer jsem seděla u stolu s Petrem.

„Udělala jsem správně?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mě pohladil po ruce: „Nemůžeš zachraňovat všechny.“

Ale já pořád slyším jeho hlas za dveřmi: „Vždyť jsem tě kdysi živil…“

Někdy si říkám – kde končí naše povinnost vůči těm, kteří nám byli blízko? A kdy už máme právo myslet jen na sebe?