Dopis milence mého muže — 5 let poté: Teď jsi jen špatná vzpomínka

„Tak co, Jano, už jsi jí napsala?“ ozvalo se z telefonu hlasem mé nejlepší kamarádky Lenky. Seděla jsem na balkoně našeho panelákového bytu v Brně, v ruce hrnek s vychladlou kávou a v hlavě mi hučelo. „Nevím, jestli to má smysl,“ odpověděla jsem tiše. „Stejně už je to pět let.“

Ale stejně jsem ten dopis začala psát. Pro tebe, Lucie. Neumím ti říkat jménem, pořád jsi pro mě jen ta žena, která mi vzala manžela a otce mých dětí. Možná to zní dramaticky, ale když ti někdo rozbije rodinu, dramatické to prostě je. Pamatuješ si ten den? Já ano. Bylo to v listopadu, venku padal první sníh a já doma skládala prádlo. Petr přišel dřív z práce, sedl si ke stolu a řekl: „Musíme si promluvit.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Věděla jsem to už týdny, možná měsíce. Ty pozdní návraty domů, neustálé zprávy na mobilu, které rychle mazal. Ale pořád jsem doufala, že se pletu. Že to není pravda. Že Petr není ten typ chlapa, co by opustil dvě malé děti kvůli nějaké… No, kvůli tobě.

„Jano, já… já mám někoho jiného,“ řekl tehdy a já cítila, jak se mi podlamují kolena. „Jmenuje se Lucie.“

To jméno mi od té doby zní v hlavě jako kletba. Lucie. Ta, která byla mladší, hezčí, svobodná. Ta, která nemusela večer vařit večeři pro čtyřčlennou rodinu a ráno vstávat do práce i školky zároveň.

První týdny byly peklo. Děti plakaly, ptaly se, kde je táta. Já brečela do polštáře a nenáviděla tě z celého srdce. Nenáviděla jsem i Petra, ale u tebe to bylo jiné. On byl slaboch, ty jsi byla ta, co mě připravila o všechno.

Pamatuješ si ty naše náhodné setkání? Jak jsi mi jednou v Albertu upustila jogurt a já ti ho podala? Jak jsme se na sebe podívaly a obě jsme věděly? Ty jsi sklopila oči a já měla chuť tě uhodit. Ale neudělala jsem to. Kvůli dětem.

Pět let je dlouhá doba. Petr s tebou vydržel sotva rok. Pak se vrátil s prosíkem ke mně – a já ho odmítla. Ne proto, že bych ho už nemilovala, ale proto, že jsem věděla, že už nikdy nebudu moct věřit ani jemu, ani sobě.

Začala jsem chodit na terapii. Naučila jsem se říkat „ne“. Naučila jsem se být sama sebou a ne jen manželkou a matkou. Děti rostly a já s nimi. Byly dny, kdy jsem měla chuť ti napsat hnusný dopis plný výčitek a nadávek. Ale nikdy jsem to neudělala.

Až dnes.

Dnes už nejsi hrozba. Jsi jen špatná vzpomínka na dobu, kdy jsem byla slabá a nechala si všechno líbit. Dnes už vím, že vina nebyla jen na tvé straně – Petr byl dospělý chlap a rozhodl se sám. Ale stejně si myslím, že ženy by si měly držet při sobě.

Víš, co mě nejvíc bolí? Že jsi nikdy nepřišla a neřekla mi do očí pravdu. Nikdy jsi mi neřekla: „Promiň.“ Možná by to nic nezměnilo, ale aspoň bych věděla, že máš svědomí.

Jednou jsem tě viděla na hřišti s nějakým mužem a malou holčičkou. Vypadala jsi šťastně. A já si uvědomila, že ti vlastně nic nepřeju zlého. Jen doufám, že až jednou budeš stát na mém místě – protože život je spravedlivý – vzpomeneš si na mě.

Moje děti dnes už vědí pravdu. Ne tu ošklivou verzi plnou nenávisti, ale tu lidskou: že někdy lidé dělají chyby a že odpuštění je těžké, ale možné.

Lenka mi říká: „Jano, ty jsi silnější než kdy dřív.“ Možná má pravdu. Možná jsem musela projít peklem kvůli tomu, abych zjistila, kdo vlastně jsem.

A tak ti píšu tenhle dopis ne proto, abych tě ranila nebo ti něco vyčetla. Píšu ho proto, abych to konečně pustila z hlavy i ze srdce.

Lucie – nebo jak bych ti měla říkat – dnes už nejsi moje noční můra. Jsi jen špatná vzpomínka na dobu, kdy jsem nevěřila sama sobě.

Možná bych se měla zeptat: Co bys udělala ty na mém místě? Odpustila bys? Nebo bys nenáviděla navždy?